Ústavní soud I.ÚS 1594/25 – Povinnosti a oprávnění zaměstnavatele

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady nemajetkové újmy. Ta jí měla být způsobena podnětem podle § 65 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, podaným první vedlejší účastnicí a nešetrným šetřením podnětu ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec (dále jen "OSSZ"), jakož i lživými tvrzeními České správy sociálního zabezpečení Praha (dále jen "ČSSZ") uvedenými ve stanovisku z 11. 7. 2022. Stěžovatelka se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a vydáním celkem tří omluv od vedlejších účastnic.

Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ve znění usnesení téhož soudu č. j. 43 C 76/2023-317 z 27. 5. 2024 rozhodl, že se žaloba zamítá v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč (výrok I) a v rozsahu nároku na omluvu za nešetrné jednání OSSZ při šetření podnětu (výrok II). Naopak obvodní soud vyhověl stěžovatelce v rozsahu nároku na omluvu, kterou má poskytnout druhá vedlejší účastnice, za nesprávný závěr ve sdělení ČSSZ (výrok III) a v rozsahu nároku na omluvu, kterou má taktéž poskytnout druhá vedlejší účastnice za lživé nařčení stěžovatelky o formě absolvování lázeňské rehabilitační péče (výrok IV). Současně soud rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů ve výši 3 300 Kč (výrok V) a že druhá vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 7 337,50 Kč (výrok VI).

Proti zamítavým výrokům I a II, jakož i proti nákladovým výrokům V a VI, podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku I a nákladovém výroku V (náklady řízení mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí) potvrdil (výrok I). Současně rozhodl, že se potvrzuje i výrok II rozsudku obvodního soudu; nicméně nákladový výrok VI (náklady řízení mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí) změnil tak, že přiznanou částku snížil na 5 270 Kč (výrok II).

Stěžovatelka má za to, že napadenými výroky rozsudků obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv, a sice práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že tyto soudy hodnotily důkazy tendenčním způsobem, odporujícím procesním zásadám hodnocení důkazu, jakož i základním zásadám logického myšlení. Postupy obecných soudů považuje za projevy libovůle a obšírně se vymezuje proti skutkovým závěrům, které soudy učinily. Konečně poukazuje i na to, že některé úvahy obecných soudů postrádají cit pro elementární spravedlnost.

Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

Obvodní soud plně odkázal na svůj rozsudek a závěry v něm obsažené, se kterými se i nadále plně ztotožňuje.

Městský soud taktéž uvedl, že se ztotožňuje se svými skutkovými i právními závěry, ke kterým dospěl při přezkumu prvostupňového rozsudku, a proto si dovolil na své závěry odkázat. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, resp. aby ji Ústavní soud zamítl.

První vedlejší účastnice uvedla, že pokládá stěžovatelčinu ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Je přesvědčena, že závěry obecných soudů jsou v souladu se zákonem, netrpí ústavněprávním deficitem, a Ústavnímu soudu proto navrhla, aby ústavní stížnost odmítl.

Vyjádření ostatních účastníků řízení bylo zasláno k vyjádření stěžovatelce. Ta setrvala na svém stanovisku, aby byla napadená rozhodnutí v záhlaví uvedeném rozsahu zrušena, a vyjádřila se k jednotlivě k vyjádřením první vedlejší účastnice a městského soudu.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Činí tak z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 z 25. 8. 2004). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2723/19 z 11. 9. 2019). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/18 z 9. 1. 2019).

Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení odepřen samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné. Samotné, obecným soudem provedené, meritorní posouzení tzv. bagatelní věci, pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 z 19. 3. 2018).

Ve stěžovatelčině věci o bagatelní částku zjevně jde (předmětem sporu je částka ve výši 30 000 Kč), přičemž Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Napadené rozsudky obecných soudů shledává Ústavní soud jako přezkoumatelné a řádně odůvodněné.

Konečně stěžovatelka ústavní stížností brojí i proti nákladovým výrokům městského soudu. Problematikou nákladů řízení se zabýval Ústavní soud i v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. [...] Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."

Tyto závěry Ústavní soud aplikoval např. i v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 z 8. 4. 2025, body 21 až 37. Mimo jiné zopakoval, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37, a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3227/24 z 26. 3. 2025, bod 6; sp. zn. I. ÚS 689/25 z 27. 3. 2025, body 2 až 5, či sp. zn. IV. ÚS 2528/21 z 19. 10. 2021, bod 11).

V části týkající náhrady nákladů řízení se přitom jednalo o bagatelní částku (stěžovatelka se domáhá přezkumu náhrady nákladů řízení v celkové výši 17 598,60 Kč). Jak přitom vyplývá z výše uvedeného bodu 10, bývají ústavní stížnosti, zabývající se problematikou náhrady nákladů řízení, zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovází-li je mimořádné okolnosti, které danou věc činí, co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější navíc tyto důvody musí podle citovaného stanoviska být dány v případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši. Žádné takové mimořádné okolnosti přitom stěžovatelka netvrdí a Ústavní soud je ani z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů nezjistil.

Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].