Ústavní soud I.ÚS 1597/23

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozhodl shora uvedeným usnesením tak, že zamítl návrh stěžovatelky (povinné v exekučním řízení) na odklad provedení exekuce. Stěžovatelka namítala, že splňuje podmínky pro odklad exekuce podle § 266 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tvrdila, že se bez své viny ocitla přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro ni nepříznivé následky. Obvodní soud však zhodnotil, že tyto zákonné podmínky nebyly dány. Stěžovatelka se podle obvodního soudu neocitla v nepříznivé situaci bez své viny, a navíc se v jejím případě nejedná o stav přechodný.

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následně druhým shora uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro odklad exekuce.

Stěžovatelka podala včasnou blanketní ústavní stížnost, kterou na výzvu Ústavního soudu doplnila. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce, v ústavní stížnosti uvádí pouze to, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo, "že Česká republika je právní a sociální stát a její právo na lidskou důstojnost." K tomu mělo dojít tím, že obecné soudy zamítly návrh na odklad exekuce, "ačkoliv stěžovatelka uvedla, že byla propuštěna na podmínku z výkonu trestu odnětí svobody, hledá si zaměstnání, nemá bydliště a její sociální situace je špatná s tím, že si hledá zaměstnání a mělo by se jednat o přechodnou nepříznivou sociální situaci, která se zlepší nástupem do zaměstnání." Tím je argumentace v ústavní stížnosti fakticky vyčerpána. Ústavní soud k tomu musí konstatovat, že ústavní stížnost je zcela prostá ústavněprávní argumentace, ba dokonce i jakékoli právně relevantní argumentace. Právní zástupce stěžovatelky se ani nepokusil odkázat na konkrétní ustanovení ústavního pořádku, které mělo být porušeno.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k tomu, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

V posuzované věci se jedná o výklad běžného práva, který zjevně nedosahuje ústavní dimenze. Ke vzneseným námitkám stěžovatelky lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obvodního i městského soudu. Ty se podrobně (a správně) zabývaly důvody, pro které nemohly návrhu na odklad exekuce vyhovět.

Obecné soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, jak je popsaný v odůvodnění obou napadených usnesení. Svá rozhodnutí obecné soudy patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledal důvod, aby tyto závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.