I.ÚS 1607/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1607/11 ze dne 25. 4. 2012 N 89/65 SbNU 203 Porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí při řešení náhrady za omezení vlastnického práva   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 ve věci ústavní stížnosti L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011 č. j. 16 Co 87/2009-61, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku (veřejného prostranství) bez právního důvodu, za účasti stěžovatelky a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a statutárního města Brna jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011 č. j. 16 Co 87/2009-61 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011 č. j. 16 Co 87/2009-61 se zrušuje. Odůvodnění I. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující. Městský soud v Brně (jako soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 11. 2008 č. j. 36 C 93/2006-52 zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky), která se jako podílový spoluvlastník ideální 1/3 pozemku (parc. č. 7974/55 zapsaného na LV č. 5776 pro obec Brno a k. ú. Židenice) domáhala po žalovaném (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) zaplacení částky 3 128 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku - jakožto veřejného prostranství - bez právního důvodu. Soud prvního stupně zejména s odkazem na nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2005 Sb. [nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (N 59/36 SbNU 631; 211/2005 Sb.)] odůvodnil své rozhodnutí tím, že sporný pozemek je veřejným prostranstvím, k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka, aniž by byla za omezení tím vzniklá stanovena nějaká náhrada. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl především následující: "... Odvolací soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, konkrétně jmenovaných v odvolání, nicméně při posuzování této věci a přezkoumávání rozhodnutí a řízení před soudem I. stupně se (stejně jako soud 1. stupně) přiklání k nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 21/02 ze dne 22. 3.2005, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 211/2005 Sb. Tímto ústavním nálezem byl především zamítnut návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle něhož veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Ústavní soud v citovaném nálezu mimo jiné uvádí, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege, a určení pozemku jako veřejného prostranství není ponecháno na libovůli jakékoliv obce. Ze znění čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že vlastnické právo není absolutním a ničím neomezeným právním panstvím nad věcí, nýbrž má plnit a současně plní i jiné funkce. Právo na ochranu majetku nebrání právu státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravil užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Ústavní soud dále konstatoval, že stejně jako v řadě západoevropských zemí, celý ústavní a právní systém České republiky vychází jednak z principu, že vlastnictví zavazuje a je omezeno zákonem chráněnými obecnými zájmy. Označení soukromé nemovitosti za veřejné prostranství obecně závaznou vyhláškou obce nemůže být dáváno na roveň vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného rovněž plyne, že nelze považovat existenci veřejného prostranství, zahrnující v daném případě pozemek žalobkyně, za omezení jejího vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 o. z. Je-li tedy předmětný pozemek, k němuž má žalobkyně spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální 1/3, veřejným prostranstvím, tento pozemek je jako příslušný prostor veřejného prostranství přístupný z jeho povahy každému bez omezení, a slouží tedy obecnému (nikoliv obecnímu) užívání, je takové užívání veřejného prostranství bezplatné, neboť se nejedná o vztah soukromoprávní povahy, nýbrž jedná se o vztah mající veřejnoprávní charakter. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je tedy veřejným prostranstvím ex lege. Vyjmutí prostor vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství z veřejnoprávního režimu by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec, jako veřejnoprávní korporace, veřejný zájem. Obec nemůže při určení veřejného prostranství postupovat libovolně. Je naopak vázána právě zákonnou definicí veřejného prostranství v ustanovení § 34 zákona o obcích, povinností dodržovat právní řád České republiky, stejně jako požadavkem ústavně konformního výkladu obecného práva. Zrušení ustanovení § 34 zákona o obcích by naopak mohlo vést k případné libovůli ze strany obce, neboť bez přítomnosti jakékoliv zákonné definice by právní úprava dala obci mnohem širší diskreci při určování veřejného prostranství, než jak činí současná právní úprava zákona o obcích.". II. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto nálezu citovaného rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to práva na spravedlivý proces. V konkrétnostech stěžovatelka v podstatě namítá, že existuje ustálená judikatura zakotvující právní názor, dle něhož vlastníku pozemku, který je veřejným prostranstvím a k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka, náhrada (bezdůvodné obohacení) za omezení tím vzniklá náleží. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 32 Odo 823/2003, 33 Odo 396/2004, 33 Odo 1253/2005 a 33 Odo 1064/2005) a Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 338/04). Krajský soud tak dle stěžovatelky porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování, který je předpokladem spravedlivého procesu. Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že se jedná v předmětné věci o bagatelní částku; ústavní stížnost však podává pro porušení svého práva na spravedlivý proces, které nelze považovat za bagatelní. Navíc se rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhoduje o opakujících se nárocích stěžovatelky, představujících bezdůvodné obohacení za užívání jejích pozemků jako veřejného prostranství vedlejším účastníkem. Stěžovatelka je vlastníkem řady pozemků užívaných v městě Brně jako veřejné prostranství a vede u Městského soudu v Brně více takovýchto sporů. III. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Statutární město Brno ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - na které tento nález Ústavního soudu obsahově reaguje v textu níže - uvedlo v podstatě následující. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně nebyl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Toto rozhodnutí je sice odlišné od některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze však tvrdit, že se jedná o ustálenou judikaturu, neboť rozhodovací praxe ustálená není a neobjevuje se shodně na úrovni několika soudních instancí. Ani u konstantní judikatury soudů nelze vyloučit její vývoj. Podle názoru vedlejšího účastníka nelze z žádného platného právního předpisu dovodit v uvedených případech pasivní legitimaci obce. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by obcím jako veřejnoprávním korporacím mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na základě tzv. obecného užívání prostorů veřejně přístupných. Existence veřejně přístupného prostoru (veřejné prostranství) - pozemku ve vlastnictví soukromé osoby - nemůže být dávána na roveň vyvlastnění nebo nucenému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je nutno respektovat sociální závaznost vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny. Právo na ochranu majetku nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Vedlejší účastník uvádí, že příslušný pozemek jako soukromoprávní subjekt neužívá. Obce samy nemohou prohlásit určitý pozemek za "veřejné prostranství"; prostor může pouze naplňovat či nenaplňovat zákonné znaky legální definice "veřejného prostranství". Ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je podle názoru vedlejšího účastníka ustanovením ryze "technickým", kdy pouze definuje, co je "veřejným prostranstvím". Uvedené ustanovení však žádným způsobem neupravuje vzájemná práva a povinnost