I.ÚS 1624/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1624/25 ze dne 25. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného JUDr. Michalem Krýslem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 30, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 6 As 239/2024-31 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2024 č. j. 57 A 56/2024-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Plzně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s výkladem správních soudů, které považovaly jeho žalobu za opožděnou. Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen "nový stavební zákon") od 1. 7. 2024 zkrátil lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dvou měsíců na jeden, která běží od oznámení rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo doručeno ještě před účinností nového stavebního zákona. Aplikaci nové úpravy na jeho situaci proto nepovažuje za ústavně konformní. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel podal žádost o obnovu řízení o odstranění stavby vodního díla Likvidace kopané studny ST1. Úřad městského obvodu Plzeň 4 rozhodnutím ze dne 8. 3. 2024 č. j. UMO4/04449/24 žádost stěžovatele zamítl. Magistrát města Plzně ("stavební úřad") rozhodnutím ze dne 24. 6. 2024 č. j. MMP/297283/24 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Proti jeho rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou podanou dne 22. 8. 2024. 3. Krajský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Uvedl, že dne 1. 7. 2024 nabyla účinnosti nová právní úprava lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu, která se vztahuje na soudní řízení zahájená po 1. 7. 2024 (§ 306 odst. 1 ve spojení s § 334a odst. 3 větou druhou nového stavebního zákona). Tato úprava stanoví lhůtu jednoho měsíce od oznámení napadeného rozhodnutí. Zkracuje tak obecnou dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud ze spisového materiálu zjistil, že zástupci stěžovatele bylo rozhodnutí stavebního úřadu doručeno dne 4. 7. 2025. Posledním dnem pro podání žaloby tak bylo v souladu s § 40 odst. 2 a 3 s. ř. s. pondělí 5. 8. 2024. 4. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel požadoval, aby se pravidlo zkrácení žalobní lhůty neaplikovalo na případy, kdy bylo rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno ještě před účinností nového stavebního zákona. Poukázal přitom na datum dodání rozhodnutí do datové schránky jeho zástupce dne 26. 6. 2024. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, ač z doručenky připojené k rozhodnutí stavebního úřadu ve správním spise vyplývá, že rozhodnutí bylo dodáno do datové schránky zástupce stěžovatele před 1. 7. 2024, k doručení došlo 4. 7. 2024 v důsledku přihlášení oprávněné osoby do datové schránky. Dále Nejvyšší správní soud s odkazem na svou předcházející judikaturu uvedl, že na soudní řízení zahájená po 30. 6. 2024 se uplatní nová úprava se speciální lhůtou pro podání žaloby v délce jednoho měsíce. Proto by podle Nejvyššího správního soudu nic nezměnilo na správnosti krajského soudu ani stěžovatelem tvrzené doručení správního rozhodnutí přede dnem 1. 7. 2024. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí tři okruhy námitek. Poprvé rozporuje skutkový závěr obecných soudů, že rozhodnutí bylo doručeno ještě před účinností novely stavebního zákona. Dále namítá nedostatečné poučení ze strany stavebního úřadu a nepřezkoumatelnost a nicotnost jeho rozhodnutí. 6. Tvrdí, že krajský soud a Nejvyšší správní soud nesprávně posoudily, že rozhodnutí stavebního úřadu mu bylo doručeno dne 4. 7. 2024. Ve skutečnosti bylo toto rozhodnutí doručeno přímo stěžovateli do jeho datové schránky již dne 26. 6. 2024. Doručeno mu tedy bylo ještě před nabytím účinnosti nového stavebního zákona. Z tohoto důvodu se měla aplikovat obecná dvouměsíční lhůta stanovená § 72 s. ř. s. Aplikování úpravy nového stavebního zákona není podle stěžovatele ústavně konformní. Přechodná ustanovení stavebního zákona o této problematice mlčí (stěžovatel odkazuje na § 334a odst. 3 věta druhá a § 306 odst. 1 nového stavebního zákona). Podle stěžovatele měly obecné soudy aplikovat nově účinnou úpravu ústavně konformně tak, aby nedošlo k faktickému odnětí spravedlnosti. Když zákonodárce určil, že nově zkrácená lhůta žaloby běží od momentu oznámení rozhodnutí, podle stěžovatele z toho plyne, že jeho úmyslem bylo úpravu vztáhnout až na případy, kdy bylo rozhodnutí doručeno ke dni 1. 7. 2024 a následující. 7. Stěžovatel dále namítá, že ho měl stavební úřad řádně poučit o dalších možnostech ochrany před soudem včetně poučení o lhůtě k podání žaloby. Z úřední povinnosti si musel být vědom nastávající změny právní úpravy. Přenesení odpovědnosti znát právní předpisy na stěžovatele jako nezastoupeného právního laika, se stěžovateli zdá neúnosné. 8. V poslední řadě stěžovatel namítá, že žalobou napadané rozhodnutí stavebního úřadu je nepřezkoumatelné a nicotné. Jeho žádost totiž neměla být posouzena jako obnova řízení, ale jako odvolání. Stěžovatel byl totiž v předcházejícím řízení opomenutým účastníkem. 9. Z těchto důvodu se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Plzni porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a princip legality (čl. 2 odst. 2 Listiny). Proto navrhuje Ústavnímu soudu, aby je zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 11. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 12. Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud přezkoumává pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků. 13. První námitka stěžovatele směřuje proti aplikaci nového stavebního zákona ze strany správních soudů, i když rozhodnutí stavebního úřadu bylo stěžovateli doručeno před jeho účinností. Úvodem je potřeba poznamenat, že posouzením ústavnosti aplikace § 306 nového stavebního zákona se již Ústavní soud zabýval. V nálezu ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a odmítl návrh stěžovatelky na zrušení § 306 nového stavebního zákona. Shledal, že ustanovení lze vyložit ústavně konformně, avšak Nejvyšší správní soud tak neučinil. Tuto úpravu aplikoval podle principu nepravé retroaktivity (retrospektivy) také na lhůty započaté ještě za předchozí právní úpravy, čímž došlo ke zkrácení již započatých lhůt. Podle Ústavního soudu se má nová úprava použít prospektivně až na lhůty započaté za účinnosti nové právní úpravy (k oznámení rozhodnutí došlo nejdřív 1. 7. 2024). V opačném případě se jedná o nepřiměřené zkrácení základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto se podle Ústavního soudu týká pouze relativně úzce vymezené skupiny osob, jimž byla napadená správní rozhodnutí doručena přede dnem 1. 7. 2024, ale lhůta k podání žaloby jim měla uplynout až po tomto datu. 14. Proto lze poznamenat, že obiter dictum úvaha Nejvyššího správního soudu (b. 29 napadeného rozsudku) o tom, že na datu doručení rozhodnutí nezáleží, není správná. To ovšem nic nemění na tom, že stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí prostřednictvím jeho zástupce dne 4. 7. 2024. Tedy v době účinnosti nového stavebního zákona. Vypořádání námitky stěžovatele tudíž stojí na dvou základních tezích: (1) rozhodnutí bylo stěžovateli opravdu doručeno až 4. 7. 2024 prostřednictvím jeho právního zástupce a (2) aplikace § 306 odst. 1 nového stavebního zákona na situaci, kdy bylo rozhodnutí účastníku doručeno až po dni účinnosti této právní úpravy, je ústavně konformní. 15. Stran posouzení momentu doručení rozhodnutí stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že podle § 34 odst. 2 správního řádu, pokud je účastník zastoupen na základě plné moci, písemnosti se doručují pouze zástupci. Výjimkou jsou případy, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Nutno dodat, že stavební zákon nestanoví odchylku od tohoto ustanovení. Není úkolem Ústavního soudu, aby místo zákonodárc