I.ÚS 1627/23 – Ústavní soud

I.ÚS 1627/23 ze dne 20. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jindřicha Karlíka, zastoupeného JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 231/2022-365 ze dne 19. 4. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Renáty Karlíkové, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel a vedlejší účastnice byli jako bývalí manželé účastníky řízení o zrušení a vypořádání společného jmění manželů ("SJM"), zahájeného žalobou stěžovatele dne 21. 11. 2019. Stěžovatel ústavní stížností napadá pouze výroky o náhradě nákladů řízení podle výsledného rozhodnutí. V řízení rozhodl nejprve Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 o vypořádání SJM a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek zrušil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 30. 6. 2021 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 2. Okresní soud rozhodl novým rozsudkem ze dne 20. 9. 2022 o vypořádání SJM tak, že do vlastnictví vedlejší účastnice (žalované) přikázal ze zaniklého SJM byt, nedoplatek hypotečního úvěru přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli na úhradu vypořádacího podílu 1 324 265 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna uhradit okresnímu soudu na znalečné částku 16 720 Kč. Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli jako procesně úspěšnému účastníku nahradit náklady řízení ve výši 347 787,80 Kč. Jako sporná byla účastníky označena tvrzená pohledávka vedlejší účastnice za rodiči stěžovatele ve výši 650 000 Kč. Tato částka měla představovat bezdůvodné obohacení rodičů stěžovatele za zhodnocení jejich majetku investicemi vedlejší účastnice. Po provedeném dokazování shledal okresní soud námitku disparity vypořádacích podílů nedůvodnou. 3. K odvolání vedlejší účastnice změnil krajský soud rozsudek okresního soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem, napadeným ústavní stížností, mimo jiné tak, že každý z účastníků je povinen nahradit okresnímu soudu náklady řízení ve výši 6 545 Kč (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Zatímco okresní soud vycházel při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení z judikatury Nejvyššího soudu, dospěl krajský soud k závěru, že věc nutno posoudit podle závěrů relevantních rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019). Podle nich má řízení o vypořádání zaniklého SJM povahu tzv. iudicium duplex. Řízení může být zahájeno na návrh kohokoli ze spoluvlastníků, přičemž obě strany mají postavení žalobce i žalovaného. Nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je zapotřebí postupovat zásadně tak, že každý účastník řízení ponese své náklady sám. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním ztěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesního práva, lze mu uložit náhradu nákladů řízení druhého účastníka. V projednávané věci však takové skutečnosti nebyly zjištěny, chování vedlejší účastnice krajský soud nepovažoval za obstrukční ani neshledal šikanózní výkon práva. II. Procesní předpoklady řízení a argumentace stěžovatele 4. Proti rozsudku krajského soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, dále čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. Stěžovatel zejména namítá, že byl v řízení úspěšný ve sporných otázkách, pročež mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Vedlejší účastnice také odmítla smírné řešení sporu. Jakkoli jde o věc týkající se nákladů řízení, nebyly podle stěžovatele dodrženy požadavky zákazu svévole, ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dále stěžovatel namítá, že účastníci řízení nebyli krajským soudem upozorněni, že se chystá otázku náhrady nákladů posoudit odlišně, a nemohli tak příslušně argumentovat. Krajský soud měl založit své rozhodnutí v kontextu judikatury Ústavního soudu na nesprávném východisku, že žádný z účastníků nevyšel z řízení s menší majetkovou hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Stěžovatel připomíná, že řízení bylo vedeno po dobu cca 3,5 roku z důvodů na straně vedlejší účastnice, přičemž její námitky byly nakonec vyvráceny. Po dobu soudního řízení byl stěžovatel vyloučen z užívání svého majetku v SJM (musel si najít nájemní bydlení). Vedlejší účastnici platil polovinu nákladů na bydlení a k tomu náklady bydlení svého, tudíž je zřejmé, že se vedlejší účastnici prodlužování sporu vyplatilo. Jednání vedlejší účastnice považuje stěžovatel za obstrukční a šikanózní. Zdůrazňuje, že judikatura Ústavního soudu nebyla v nyní rozhodných otázkách vždy jednotná a že krajský soud měl použít závěry těch rozhodnutí, která vycházejí ze zásady úspěchu ve věci (např. nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011). III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele 6. Krajský soud ve vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a stručně shrnul hlavní důvod svého rozhodnutí o nákladech řízení. 7. Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti připomněla genezi sporu a stěžovatelem navrhovaný obsah smíru, který pro zjevnou nevýhodnost nemohla uzavřít. Dále razantně odmítla, že by záměrně prodlužovala spor a že by jí stěžovatel hradil polovinu nákladů na bydlení. Navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 8. Stěžovatel v obšírné replice zopakoval argumentaci některými ze stěžejních nálezů Ústavního soudu, které podle něj krajský soud interpretoval nesprávně. Dále zdůraznil svá tvrzení o skutkových okolnostech sporu a konstatoval, že vedlejší účastnicí nabízená podoba smíru byla naopak zjevně nevýhodná pro něj, tudíž ji nemohl akceptovat.IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho také plyne již mnohokrát zdůrazněné pravidlo, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou věcí obecných soudů. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody jednotlivce. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Také při omezeném ústavněprávním přezkumu napadeného rozsudku je zásadní, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 ("stanovisko"). Podle jeho výroku "(v) řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody". Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že judikatura nejen obecných soudů, ale i jeho samotného není v daných věcech zcela jednotná. V bodu 48 odůvodnění stanoviska pak dodal, že závěry tohoto stanoviska se uplatní také na všechna dosud neskončená řízení. To je závěr logický, neboť samotným důvodem vydání stanoviska bylo rozdílné rozhodování soudů o nákladech řízení o vypořádání SJM, a to i v době projednávání a přijetí stanoviska. Proto také není důvod nevztáhnout jeho závěry i na nyní posuzovanou věc. 12. Krajský soud v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která navázalo stanovisko, jakož i pochopitelně ve shodě se stanoviskem samotným, srozumitelně odůvodnil, ž