I.ÚS 1649/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1649/10 ze dne 22. 2. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 10, Daliborova 648/10, proti výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2008, čj. 27 C 3/2006 – 125, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, čj. 20 Co 279/2008 – 164, a výroku II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2010, čj. 21 Cdo 1788/2009 – 226, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v jejím sporu se žalovanou Českou republikou – Ministerstvem zahraničních věcí ČR – o finanční náhradu v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru. V ústavní stížnosti uvedla, že na základě pracovní smlouvy, uzavřené se žalovanou Českou republikou – Ministerstvem zahraničních věcí ČR (dále jen „žalovaná“), ze dne 13. 12. 2001, vykonávala práci diplomata zastupitelského úřadu v Madridu v hodnosti II. velvyslaneckého tajemníka. Zároveň zastávala i funkci designované ředitelky Českého centra tamtéž. Podle pracovní smlouvy byl místem výkonu práce Madrid na dobu neurčitou s tím, že jako designovaná ředitelka měla připravit v Madridu otevření Českého centra a po jeho otevření měla být jeho ředitelkou. Dříve než bylo České centrum oficiálně otevřeno, dala jí žalovaná, dne 25. 4. 2003, výpověď z pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Soudy všech stupňů označily tuto výpověď za neplatnou a v související právní věci, tj. v organizaci Českého centra, konstatovaly, že jednání žalované bylo protiprávní, podaná výpověď neplatná a nekorektní, s korupčním podtextem. Stěžovatelka se tak stala obětí zákulisní hry o lukrativní post v Madridu. Stěžovatelka dále uvedla, že žalovaná jí od roku 2003 dala již tři výpovědi z pracovního poměru, z nichž dvě byly soudy pravomocně posouzeny jako neplatné, o třetí dosud nebylo rozhodnuto. Vlivem protiprávního jednání žalované a neplatné výpovědi je od roku 2003 bez práce a bez příjmu, žije v rodině se studujícím synem a je zcela odkázána na příjem manžela. Postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jednak do práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), dále k porušení principu proporcionality a principu rovnosti v právech podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a porušení zákazu diskriminace v platové sféře podle čl. 28 Listiny. Závěrem stěžovatelka upozornila na „neodůvodněnou výměnu“ předsedy senátu v průběhu řízení u Nejvyššího soudu, kdy původně bylo její dovolání přiděleno JUDr. Zdeňkovi Novotnému, následně byla změněna spisová značka a věc byla přidělena jinému předsedovi senátu (JUDr. Mojmíru Putnovi). Dále poukázala i na neodůvodněné průtahy v řízení a tím i porušení svého práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze shledal podstatu ústavní stížnosti v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Porušení práva na soudní ochranu nelze spatřovat v tom, že nebylo rozhodnuto podle právního názoru stěžovatelky, proto navrhl její ústavní stížnost odmítnout. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelka pouze zopakovala námitky, které uplatnila již před soudem prvního a druhého stupně, i v dovolání. K jejímu tvrzení o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, protože její věc byla přidělena jinému předsedovi senátu, uvedl, že v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byl, podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu platného v době, kdy bylo dovolání ve věci sp. zn. 21 Cdo 1788/2009 projednáváno, k projednání pracovních věcí povolán senát č. 21 Cdo, jehož členy byli jak JUDr. Mojmír Putna, tak i JUDr. Zdeněk Novotný a oba také byli členy senátu, který ve věci stěžovatelky rozhodoval. Z obsahu napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR ve výroku I. uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 458.613,- Kč s úroky z prodlení, pod bodem II. byla její žaloba, co do částky 466.917,96 Kč s úroky z prodlení a do částky 110.062,35 EUR s úroky z prodlení, zamítnuta. Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou uplatněné nároky spadají do období od 7. 5. 2003 až 31. 12. 2006, posuzoval soud její nároky podle v té době platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb. (dále jen ZP). Po právní stránce posoudil nárok uplatněný stěžovatelkou samostatně za období od 7. 5. 2003 do 30. 6. 2003, jako nárok na náhradu platu pro překážku na straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 ZP, neboť v této době nepřidělovala žalovaná stěžovatelce práci podle pracovní smlouvy, přestože její pracovní poměr u žalované ještě neskončil. Rovněž samostatně posoudil nárok na náhradu platu za období od 1. 7. 2003 do 31. 12. 2006, tj. poté, co měl pracovní poměr stěžovatelky u žalované skončit na základě neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí, jako nárok na náhradu platu z důvodu neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 61 ZP. Za použití § 17 zákona o mzdě, č. 1/1992 Sb., vypočítal náhradu platu za období od 7. 5. 2003 do 30. 6. 2003, tj. za 39 pracovních dnů ve výši 34.495,50 Kč. V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení vyšší náhrady platu, žalobu zamítl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se mohla, v zásadě za rovnocenných podmínek, zapojit do práce u Ministerstva kultury ČR, využil soud svého moderačního práva a stěžovatelce přiznal, za období přesahující šest měsíců, náhradu mzdy jen v poloviční výši až do 7. 9. 2006, neboť od 8. 9. 2006 již žalovaná stěžovatelce umožnila pokračovat v práci podle pracovní smlouvy, čímž stěžovatelka pozbyla nárok na náhradu platu podle § 61 odst. 1 ZP. Stěžovatelce tak byla přiznána plná náhrada platu za období od 1. 7. 2003 do 31. 12. 2003, tj. 116.028,- Kč, a za období od 1. 1. 2004 do 7. 9. 2006 dostala náhradu platu jen v poloviční výši, tj. 308.089,50 Kč. Pokud požadovala náhradu platu za období od 8. 9. 2006 do 31. 12. 2006, soud její žalobu zamítl a stejně tak zamítl i tu část žalované náhrady platu, která převyšovala soudem přiznané plnění. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, čj. 20 Co 279/2008 – 164, výrok I. rozsudku obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl. a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl. potvrdil. Ve výroku II. rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení. Odvolací soud, na rozdíl od obvodního soudu, nabídku danou stěžovatelce žalovanou v dopise ze dne 1. 9. 2006, nepovažoval za dostatečnou, aby mohla (ve smyslu § 61 odst. 1 ZP) způsobit zánik nároku na náhradu mzdy. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, podle něhož musí zaměstnavatel oznámit výslovně nebo způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli, že zaměstnanci bude v souladu s pracovní smlouvou až do ukončení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci. Ve shora zmíněném dopise nebylo, podle názoru odvolacího soudu, jednoznačně vyjádřeno, že se jedná skutečně o pracovní místo, které podle pracovní smlouvy u žalovaného zastávala. S ohledem na tyto závěry uznal nárok stěžovatelky na náhradu mzdy jako důvodný i za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006. Proto rozsudek odvodního soudu změnil. O dovolání obou stran sporu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 tak, že dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzen v zamítavém výroku „ohledně částky 87.629,46 Kč s přísl.“ odmítl a ohledně částky 110.062,35 EUR s přísl. dovolání zamítl. Ve výroku, kterým byl rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, byl rozsudek Městského soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. K námitkám stěžovatelky, směřujícím proti výši přiznané náhrady, dovolací soud uvedl, že podle § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb. je základním pojmovým znakem platu, že přísluší za vykonanou práci. Vedle platového tarifu je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (příplatky, odměny apod.), pokud byly poskytnuty za vykonanou práci. Jestliže poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o plat. Z toho důvodu zamě