I.ÚS 1657/19

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 7. 12. 2017 č. j. 3 T 15/2017-292 byl uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen (spolu se sbíhajícím se přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Trestné činnosti se dopustil tím, že zakoupil od J. J. za částku 3 000 Kč vozidlo zn. Ford Focus, v obvyklé ceně 39 300 Kč, patřící M. B., přičemž z nepřiměřenosti kupní ceny a absence dokladu o právu J. J. s vozem nakládat věděl, že vozidlo bylo odcizeno. Následně je prodal za částku nejméně 25 000 Kč J. S. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018 č. j. 8 To 109/2018-375 bylo stěžovatelovo odvolání v dané věci odmítnuto a Nejvyšší soud poté odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. 4 Tdo 37/2019-21 také jeho dovolání.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že závěr o vině či nevině obviněného, prokazovaný výpovědí osoby druhé, která není ve vztahu ke zjišťovaným skutečnostem v neutrální pozici, je nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo vyložit ve prospěch obviněného (tedy stěžovatele). Co se týče úvah soudů o nízké kupní ceně, stěžovatel udává, že po něm vlastně bylo požadováno, aby měl znalosti v oboru odhadu cen vozidel, když navíc nešlo o auto nové. Dále soudům vytkl, že prý pochybily při výslechu svědka M. C.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý. Ve zkoumané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. Jak shrnul Nejvyšší soud, vědomost stěžovatele o nelegálním původu předmětného vozidla byla dostatečně prokázána, což vyvrátilo jeho tvrzení, že měl za to, že k převodu vlastnictví stačí pouze neformální smlouva a následné předání věci.

Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.