I.ÚS 1692/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1692/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Talla, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem v Benešově, Malé náměstí 73, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2051/2021-587 ze dne 9. 3. 2022 a odpovídajícím částem rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 405/2020-553 ze dne 21. 1. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 182/2016-516 ze dne 3. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, b) České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných částí rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva"); zároveň namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny. II. Rekapitulace procesního vývoje a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatel byl vojákem z povolání. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") se proti vedlejším účastníkovi a) domáhá náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen jako "městský soud") pod sp. zn. 3 A 37/2010, a to ve výši 283 101 Kč s tím, že uvedenou částku stěžovatel v průběhu řízení navýšil o 8 174 Kč z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Stěžovatel se dále domáhal náhrady škody ve výši 29 000 Kč, která mu měla vzniknout zaplacením soudních poplatků a nákladů právního zastoupení (před městským soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem) v souvislosti s výše uvedeným řízením, a dále požaduje zaplacení 27 500 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení ve vztahu k posledně uvedenému nároku. 3. Stejnou žalobou se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi b) domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho nárocích ze služebního poměru vojáka z povolání, které uplatnil podáními z let 2003, 2004, 2007 a 2009, a o nichž podle něj nebylo dosud rozhodnuto; ve vztahu k tomuto nároku požadoval navýšení náhrady nemajetkové újmy o 449 800 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. 4. Nalézací soud oddělenými výroky ústavní stížností napadeného rozsudku jednotlivé části žaloby stěžovatele zamítl. 5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem předně nepřipustil rozšíření žaloby o požadavek na zaplacení částky 13 750 Kč (výrok I), neboť dospěl k závěru, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Dále městský soud změnil příslušné části výroků rozsudku nalézacího soudu, jež se týkaly nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 3 A 37/2010, a to tak, že vedlejšímu účastníkovi a) uložil povinnost zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu příslušné výroky potvrdil (část výroku II). Na rozdíl od nalézacího soudu městský soud dospěl k závěru, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť celkově trvalo 5 let a 7 měsíců a nečinnost soudu v něm trvala v součtu přibližně 40 měsíců. Městský soud snížil jím původně určenou peněžitou satisfakci ve výši 68 750 Kč o 20 % (na 55 000 Kč) z důvodu vyšší složitosti řízení, jež probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a tuto částku dále zvýšil o 5 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení o tomto nároku (byť stěžovatel požadoval zvýšení o 8 174 Kč); přestože stěžovatel argumentoval vysokým významem sporu, nevyvinul podle městského soudu odpovídající aktivitu směřující k urychlení rozhodnutí, a proto nebyl důvod k další modifikaci původně určené částky. Městský soud dále potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky 29 000 Kč (část výroku II), neboť náhrada nákladů vynaložených na soudní poplatky a právní zastoupení by mohla být přiznána pouze v případě, byla-li by konečná rozhodnutí nezákonná. Obdobně městský soud formálně změnil a věcně potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky 27 500 Kč (část výroku II), neboť podle něj nelze příslušné kompenzační řízení v tomto ohledu hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. 6. Konečně městský soud potvrdil zamítnutí žaloby i v části směřující proti vedlejšímu účastníkovi b) týkající se náhrady nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč navýšené o 449 800 Kč jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (část výroku II), neboť dospěl k závěru, že o žádostech stěžovatele bylo příslušnými správními orgány v materiálním slova smyslu rozhodnuto; byť o poslední žádosti formálně rozhodnuto nebylo, stěžovatel se podle městského soudu nemohl oprávněně domnívat, že mu bude vyhověno, neboť byl již dříve upozorněn, že vznášení dalších finančních nároků je z důvodu promlčení bezpředmětné. 7. Nejvyšší soud výrokem I ústavní stížností napadeného rozsudku k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek městského soudu v té části výroku II, kterou městský soud uložil vedlejšímu účastníkovi a) povinnost zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím; podle Nejvyššího soudu nelze nevyvinutí aktivity směřující k dřívějšímu vydání rozhodnutí (např. podáním stížnosti na průtahy) automaticky ztotožňovat s nezájmem účastníka o řízení. Výrokem II - proti kterému stěžovatel nyní brojí - dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl. 8. Jednotlivé uplatněné nároky posoudil Nejvyšší soud jako samostatné a ohledně nepřiznaných částek 13 750 Kč, 29 000 Kč a 27 500 Kč (viz shora) dospěl k závěru, že je dovolání stěžovatele nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolání neshledal přípustným ani ohledně nároku vůči vedlejšímu účastníkovi b), to již podle § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelem položená otázka "zda [...] lze zamítnout nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí nebo neučinění úkonu v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě s odůvodněním, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť správní řízení byla ukončena vydáním rozhodnutí v materiálním slova smyslu" nezakládá přípustnost dovolání, protože závěr městského soudu, že o nárocích uplatněných stěžovatelem před správními orgány bylo již rozhodnuto a řízení o nich proto bylo skončeno, je zjištěním skutkovým. Závěr městského soudu, že i když o poslední žádosti stěžovatele nebylo formálně rozhodnuto, stěžovatel nemohl být v nejistotě, jak o ní rozhodnuto bude, pak není podle Nejvyššího soudu v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. III. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel předně tvrdí, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil své závěry o nepřípustnosti částí dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stran otázky nepřipuštění rozšíření žaloby o částku 13 750 Kč Nejvyšší soud nevysvětlil, proč jde o nový nárok a proč neexistuje žádná skutková souvislost s původním nárokem. Ve vztahu k nárokované částce 29 000 Kč se Nejvyšší soud podle stěžovatele nevypořádal s námitkou, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení, zda v řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo a zda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem dovolateli vznikla škoda ve výši nákladů za soudní poplatky a právní zastoupení. Ohledně částky 27 500 Kč se pak Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou o chybném hodnocení délky kompenzačního řízení. Nejvyšší soud nadto bez odůvodnění rozdělil předmětná řízení a odpovídající nároky (29 000 Kč a 27 500 Kč) a posuzoval je samostatně, čímž nebyla dosažena limitní hodnota 50 000 Kč. Stran poslední žádosti stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou, že do pravomocného ukončení řízení rozhodnutím ministra nelze předjímat, jaký bude výsledek; podle stěžovatele Nejvyšší soud v tomto smyslu odkázal na nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel konečně tvrdí, že Nejvyšší soud ani nevysvětlil, proč nejde o pracovněprávní vztahy ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 10. Podle stěžovatele je závěr Nejvyššího soudu, podle kterého se položená otázka ohledně ukončení správních řízení materiálním vy