I.ÚS 1718/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1718/23 ze dne 31. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 6 Tdo 50/2023-644, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 44 To 246/2022-596 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2022 sp. zn. 37 T 2/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 13. 6. 2019 řídil osobní motorové vozidlo, přičemž při předjíždění traktoru s přívěsem jako řidič jedoucí za jiným současně předjíždějícím vozidlem, motocyklem, neponechal za tímto motocyklem dostatečnou bezpečnou vzdálenost tak, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení před ním jedoucího vozidla, a poté, co motocykl snížil rychlost k ukončení předjížděcího manévru z důvodu signalizovaného odbočení předjížděným vozidlem, do něj zezadu narazil přední částí svého vozidla, v důsledku čehož řidič motocyklu poškozený V. H. havaroval a utrpěl při tom zhmoždění levého ramene a paže, pohmoždění hrudníku a četné odřeniny s obvyklou dobou léčení tří až pěti týdnů, a stěžovatel svým jednáním tak porušil povinnosti řidiče podle § 4 písm. a) a § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 8 339 Kč včetně úroků z prodlení. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený V. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Nutno dodat, že šlo v pořadí již o druhé rozhodnutí obvodního soudu v posuzované věci. Původně byl stěžovatel rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 37 T 2/2020-187, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. 44 To 183/2020, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Obě zmíněná rozhodnutí však byla k dovolání stěžovatele zrušena unesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 6 Tdo 1349/2020 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby doplnil dokazování výslechem obhajobou navrhovaného svědka J. K. a jím pořízenou fotodokumentací z místa dopravní nehody, případně dalšími důkazy včetně znaleckého posudku. 4. Odvolání stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku obvodního soudu městský soud napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Po posouzení věci shledal, že obvodní soud podle pokynu Nejvyššího soudu řádně doplnil dokazování, a to výslechem svědka J. K., znaleckým posudkem z oboru dopravy, opětovným výslechem stěžovatele a poškozeného V. H. i listinnými důkazy. Na základě výsledků provedeného dokazování oba rozhodující soudy dospěly ke shodnému zjištění, že výpověď svědka J. K. nelze považovat za věrohodnou, neboť dokazováním vyšlo najevo, že tento svědek se na místě nehody ani v blízkém okolí v rozhodné době nenacházel, a že viníkem dané dopravní nehody byl stěžovatel. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že stěžovatel své dovolací námitky založil především na tvrzení o existenci zásadního rozporu, jenž měl být představován dvěma rovnocennými verzemi události, přičemž se dožadoval uplatnění pravidla in dubio pro reo. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že obvodní soud dospěl po posouzení věci k jednoznačnému závěru o nevěrohodnosti svědka J. K., zatímco uvěřil poškozenému podporovanému též svědkem P. D., který byl přímým svědkem nehody. V dané souvislosti poukázal na to, že soudy nižších stupňů řádně vysvětlily, že svědek J. K. se na místě nehody vyskytoval až po příjezdu sanitky, avšak v době bezprostředně po nehodě nikoliv. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatel neosvědčil existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani existenci žádných dalších rozporů, na které v dovolání poukazoval. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá porušení pravidla in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá nekonformní přístup k hodnocení výpovědi svědka J. K. Znovu poukazuje na to, že v dané trestní věci došlo ke konkurenci dvou protichůdných výsledků dokazování, přičemž obecné soudy si vybraly tu variantu, která ho více zatěžuje, což podle něj řádně neodůvodnily. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování a odůvodnění soudních rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Úst