I.ÚS 1733/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1733/11 ze dne 17. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ADOMUS s. r. o., se sídlem Rejskova 219/1, Plzeň, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Houškova 30, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 33 Cdo 4789/2009-189, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. 9. 2008, č. j. 20 C 426/2007-118, žalobu žalobce M. W., proti stěžovatelce jako žalované (dále též jako "žalovaná"), o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobci uložil povinnost uhradit žalované na účet jejího zástupce náklady řízení ve výši 31.416,- Kč. Doplňujícím usnesením uložil žalobci povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň - město náklady řízení v celkové výši 2.367,- Kč. Okresní soud vzal za prokázáno, že dne 24. 8. 2007 byla mezi účastníky uzavřena dohoda nazvaná jako dohoda o zablokování nemovitosti. Z obsahu dohody dle názoru soudu prvého stupně jednoznačně vyplývá, že jejím předmětem byl převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu BD Jabloňová, Praha 10. Žalovaná společnost (stěžovatelka) byla oprávněna tuto dohodu se žalobcem uzavřít, a to na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s majitelem členských práv a povinností ve vztahu k předmětnému bytu Ing. K. V dohodě o zablokování nemovitosti účastníci sjednali, že pokud žalobce v termínu do 31. 8. 2007 neuhradí doplatek kupní ceny (ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) a zároveň z vlastního zavinění neuzavře smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, záloha na kupní cenu připadne jako smluvní pokuta obstaravateli, tedy žalovanému. Žalobce porušil smluvní povinnost uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v uvedeném bytovém družstvu a povinnost uhradit doplatek kupní ceny. Je tedy povinen zaplatit žalovanému smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Soud dohodu o zablokování nemovitosti nepovažoval za neplatnou podle § 37 obč. zák.; má za to, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu. Nebylo zapotřebí aplikovat § 55 odst. 3 obč. zák., neboť žádné pochybnosti o významu obsahu uvedené smlouvy nenastaly. Blokační dohoda, stejně tak jako ujednání o smluvní pokutě, je v souladu se zákonem. Soud prvého stupně proto žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 18 Co 571/2008, 18 Co 577/2008-172 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 18 Co 571/2008, 18 Co 577/2008-174) změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň - město tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud uvedl, že ujednání účastníků o zablokování nemovitosti jsou rozporná, a dohoda je proto pro neurčitost neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obč. zák."). Tento závěr opřel o to, že z dohody nelze zjistit, zda částka 1.550.000,- Kč je skutečně kupní cenou za byt, či zda jde o cenu za převod členských práv a povinností; dále není zřejmé, s kým by měl žalobce případně smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřít, a tedy nesplnění jaké povinnosti by mělo být sankcionováno smluvní pokutou. Neurčitost dohody přitom nelze odstranit ani výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. Neexistuje-li tedy platný hlavní závazek, nemůže být se zřetelem k akcesorické povaze zajištění platné ani ujednání o smluvní pokutě (§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud sice připustil, že bylo povinností odvolacího soudu, měl-li pochybnosti o určitosti uvedených ujednání, odstranit takové pochybnosti výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák., a to nejen v kontextu celé dohody uzavřené mezi účastníky, ale případně i za pomoci závěrů, jež vyplynou z dokazování ohledně skutečné vůle stran v okamžiku uzavření dohody. Absence výslovného označení člena bytového družstva, s nímž měl žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v textu dohody, nemůže sama o sobě způsobit její neplatnost pro neurčitost. Nejvyšší soud však uvedl, že ani v případě pro stěžovatelku nejpříznivějšího výkladu ujednání článku 5 dohody o zablokování nemovitosti, tj. výkladu, podle něhož se žalobce zavázal uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností v označeném bytovém družstvu za úplatu 1.650.000,- Kč s konkrétním členem tohoto družstva, nelze dospět k jinému závěru, než že je neplatné (§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, vysvětlil, že vzhledem ke kogentní povaze ustanovení § 50a obč. zák. mohou být účastníky smlouvy o smlouvě budoucí pouze účastníci budoucí (realizační) smlouvy. Jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy (nepřímé zastoupení připouští např. ustanovení § 737 obč. zák.). Při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet. V souzené věci sice Ing. K. stěžovatelku ve smlouvě o zprostředkování zmocnil k tomu, aby na jeho účet vlastním jménem uzavírala "časově omezené dohody o zablokování převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se zájemci o jejich koupi s tím, že zprostředkovatel je oprávněn přebírat vlastním jménem na účet zájemce zálohy na úhradu kupní ceny"; k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ji však nezmocnil. Zmíněné ujednání dohody o zablokování nemovitosti proto nelze posoudit jako smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností, jelikož ji se žalobcem uzavřela svým jménem žalovaná, aniž při tom vystupovala jako nepřímá zástupkyně Ing. K. Nejvyšší soud dodal, že dohodu o zablokování nemovitosti je proto třeba - vzhledem k tomu, že taková smlouva není upravena jako zvláštní typ - posoudit jako inominátní smlouvu, která zakládá hlavní závazek žalobce uzavřít ("budoucí") smlouvu o převodu členských práv a povinností; smlouva však odporuje zákonu (§ 51 obč. zák.). Smlouva o uzavření budoucí smlouvy podle § 50a obč. zák. zakládá smluvní povinnosti jednoho či obou jejích účastníků; pokud se subjekt zaváže k uzavření realizační smlouvy (dvoustranného právního úkonu), lze tuto povinnost vymáhat pouze žalobou o nahrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 o.s.ř.). Taková žaloba však nepřichází v úvahu, jestliže budoucí smlouvu má uzavřít osoba odlišná od účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (o situaci předvídanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005, zjevně nejde). Závazek žalobce uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností tak není vymahatelný (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002). Nelze proto než uzavřít, že dohoda o zablokování nemovitosti je neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39, § 51, § 50a obč. zák.). II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla zejména následující. Celá podstata sporu spočívá v posouzení platnosti dohody o zablokování nemovitosti, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena dne 24. 8. 2007. Okresní soud posoudil tuto dohodu jako platnou. Krajský soud v Plzni posoudil tuto dohodu jako neplatnou z důvodu neurčitosti. Nejvyšší soud posoudil tuto dohodu jako neplatnou, ovšem nikoli z důvodu neurčitosti, nýbrž z důvodu rozporu se zákonem, neboť se svojí povahou jedná o smlouvu o smlouvě budoucí, a tuto může platně uzavřít toliko vlastník - budoucí převodce, nebo osoba jednající v jeho nepřímém zastoupení. Stěžovatelka však podstoupila soudní spor pouze proto, že si byla vědoma toho, že je na základě příslušné zprostředkovatelské smlouvy nepřímým zástupcem vlastníka a budoucího převodce. Nepřímé zastoupení totiž vyplývá ze smlouvy o zprostředkování, uzavřené mezi stěžovatelkou a Ing. V. K. dne 17. 8. 2004. Tuto skutečnost výslovně konstatuje ve svém rozsudku i Nejvyšší soud. Pro stěžovatelku je tedy zcela nesrozumitelné, že Nejvyšší soud uzavírá, že stěžovatelka uzavřela dohodu o zablokování nemovitosti s vedlejším účastníkem svým jménem, aniž přitom vystupovala jako nepřímý zástupce Ing. K. Dle názoru stěžovatelky vykazuje rozhodnutí Nejvyššího soudu extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Proto - tedy pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny - stěžovatelka navrhla napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl následující. Stěžovatelka - namítá-li, že rozsudek Nejvyššího soudu je nesrozumitelný, neboť Nejvyšší soud v něm konstatoval, že ze smlouvy o zpro