I.ÚS 1764/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1764/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. O., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 3 Tdo 54/2020-846, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2019 č. j. 3 To 112/2019-751 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. října 2018 č. j. 80 T 100/2016- 683, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z napadených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel a další dva obžalovaní uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákona. Stěžovateli (jakož i dalším dvěma obžalovaným) byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Takto rozhodl okresní soud poté, co jeho předchozí odsuzující rozhodnutí ze dne 24. 4. 2017 č. j. 80 T 100/2016 - 479 bylo odvolacím soudem zrušeno. Loupeže se měli dopustit tím, že "čekali společně po předchozí dohodě na (poškozenou), ke které ve chvíli, kdy přicházela domů a chystala se odemknout dveře svého bytu, všichni tři přistoupili, (stěžovatel) ji chytil za obličej a vtlačil ji do bytu, do něhož vstoupili rovněž obžalovaná (...) a obžalovaný (....), obžalovaná (...) zevnitř uzamkla vstupní dveře bytu, následně strhla poškozené z ramene kabelku a (stěžovatel) ji udeřil otevřenou dlaní do tváře a poté jí vyhrožoval úderem pěstí, takto se domáhali vydání dvou zahraničních zásilek s oděvy a dalším zbožím, jež (manžel poškozené) dříve obdržel poštou, byt poškozené prohledali a jelikož se vydání zásilek nedomohli, jako náhradu z bytu odnesli (v rozhodnutí specifikované věci)". Skutek se odehrál v Polské republice. 3. Odvolání stěžovatele (i jeho spoluobviněných) bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítnuto. 4. Dovolání stěžovatele (i jeho spoluobviněných) bylo ústavní stížnostní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 6. Podle stěžovatele postupoval okresní soud v rozporu s tím, co mu nařídil v předchozím zrušovacím rozhodnutí krajský soud, nebyly dodrženy podmínky pro čtení výpovědi svědka v hlavním líčení. Stěžovatel připomíná, že odvolací soud v usnesení č. j. 3 To 255/2017-562 nařídil soudu prvého stupně předestřít zejména svědkům (poškozených) jejich výpovědi zachycené do protokolu o výslechu v průběhu přípravného řízení vedeného v Polské republice, což soud prvého stupně neučinil. Ačkoli stěžovatel namítal v odvolání nesprávnost tohoto postupu, odvolací soud napadeným usnesením postup soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků. 7. Stěžovatel tvrdí, že dokazování probíhalo v rozporu s § 2 trestního řádu a že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, resp. vina nebyla dostatečně prokázána. Podle stěžovatele byl porušen princip presumpce neviny. 8. Obecné soudy se podle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty, rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, přičemž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. 9. Stěžovatel dále tvrdí, že byly použity důkazy opatřené a provedené nezákonným způsobem. Svědkyně (poškozená) nedala souhlas k ohledání místa činu (jejího bytu), tudíž u ní neměla proběhnout domovní prohlídka, neboť nebyl dán ani souhlas poškozené, ani příkaz soudu k domovní prohlídce. Stejně tak stěžovatel rozporuje použití výpisu telefonátů z účastnického čísla stěžovatele na telefon poškozenému. Tvrdí, že do seznamu bylo zasahováno, chybí překlad z polštiny, není jasné, kdo komu volal. 10. Stěžovatel dále rozporuje provedenou rekognici. Před soudem prvého stupně provedl státní zástupce rekognici podle fotografií, přičemž podle stěžovatele nebyla provedena za účasti osob vzhledově a typově podobných. Poškozená označila pachatele při rekognici podle fotografie jen na základě dojmu, neboť neměla dostatek příležitosti si pachatele v den spáchání trestného činu prohlédnout. Následná rekognice in natura byla dle stěžovatele v rozporu se zásadou neopakovatelnosti rekognice dle § 104b odst. 2 trestního řádu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci tvrzení stěžovatele s obsahem soudního spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Stěžovatel namítá jednak nezákonnost některých důkazů, nezákonnost postupu soudů při provádění důkazů, jakož i nesprávné hodnocení důkazů, resp. vyvození nesprávných závěrů pokud jde o jeho vinu stěžovatele. 14. Z hlediska namítaných procesních vad, resp. tvrzené nezákonnosti důkazů, které dle stěžovatele vedly k porušení práva na spravedlivý proces, uvádí Ústavní soud následující. K námitce, že soud prvého stupně nepostupoval v novém hlavním líčení podle závazného právního názoru odvolacího soudu, je nutno uvést, že tato námitka již byla dostatečně vypořádána jak odvolacím soudem, tak soudem dovolacím. Podstatou výtky odvolacího soudu v prvním zrušovacím rozhodnutí bylo nedostatečné odstranění rozporu ve výpovědích poškozených, resp. svědků z pohledu argumentů obhajoby. Pokud tuto vadu napravil soud prvého stupně, který navíc zasedal v novém složení, tím, že svědky z Polské republiky opětovně vyslechl pomocí telekonference, bylo jak právu na obhajobu, tak zájmu na řádném objasnění skutkového stavu učiněno za dost. Lze souhlasit s postojem odvolacího i dovolacího soudu, že v situaci, kdy okresní soud svědky z Polské republiky vyslýchal znovu, nebylo zapotřebí podle § 212 tr. ř. předestírat jejich výpovědi učiněné procesně irelevantním způsobem v trestním řízení konaném v Polské republice, když měl soud k dispozici použitelné výpovědi těchto svědků z řízení před ním provedeného. V tomto ohledu nelze spatřovat jakékoli porušení práva na spravedlivý proces. 15. Pokud jde o tvrzenou protizákonnost důkazů získaných v bytě poškozené (ohledání místa činu) s tvrzením, že poškozená nedala souhlas k ohledání bytu, ze soudního spisu plyne, že poškozená den po napadení do bytu policisty vpustila a umožnila jim ohledat místo činu. 16. Soudy se též dostatečně vypořádaly s použitelností údajů z výpisu z mobilní komunikace poskytnuté polským telefonním operátorem Polkomtel, a.s. na základě usnesení prokurátora Oblastní prokuratury v Zgorzelci v Polsku, za použití zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž proti jejich závěrům nelze ničeho namítat. K argumentaci stěžovatele lze jen dodat, že nešlo o odposlechy hovorů (tj. obsah), nýbrž o údaje o odchozích a příchozích hovorech ke konkrétním telefonním číslům, včetně čísla telefonu užívaného stěžovatelem. 17. Soudy též věrohodně reagovaly na tvrzení týkající se možné manipulace s údaji na výpisech, přičemž po konfrontaci se spisovým materiálem není možno jejich závěrům cokoli vytknout (srov. bod 33 rozhodnutí okresního soudu, resp. bod 41 rozhodnutí krajského soudu). 18. Pokud jde o tvrzenou protizákonnost rekognice, Ústavní soud se institutem rekognice již opakovaně zabýval [srov. zejm. nálezy sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 106/85 SbNU 73