I.ÚS 177/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 177/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti CZECH RESEARCH CORPORATION LIMITED, sídlem 61 Bridge Street, Kington, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2024 č. j. 25 Cdo 618/2024-327 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 18 Co 263/2023-297, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, Mgr. Jaroslava Mašína a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a průběh řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelka je právní nástupkyní původní žalobkyně, která se před obecnými soudy domáhala po prvním vedlejším účastníkovi zaplacení částky 609 736,72 Kč z titulu náhrady škody za porušení jeho povinností advokáta. Původní žalobkyně tvrdila, že v exekučním řízení, které vůči ní bylo vedeno, mohl a měl vedlejší účastník, jakožto její advokát, ve světle tehdejší judikatury uplatnit námitku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Šlo o úvěrovou smlouvu, kterou uzavřel syn bývalé žalobkyně, v rámci níž bylo rovněž sjednáno ručení bývalé žalobkyně. Na základě rozhodčí doložky pak byl vydán rozhodčí nález, který se stal exekučním titulem pro vymožení částky 609 736,72 Kč po původní žalobkyni jakožto ručitelce za nesplněný dluh jejího syna. Právě tuto částku tedy původní žalobkyně považovala za škodu, kterou jí vedlejší účastník způsobil tím, že v exekučním řízení neuplatnil určitou argumentaci, která by údajně vedla k zastavení exekuce. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 3. 2023 žalobě stěžovatelky (tehdy již v pozici právní nástupkyně zemřelé původní žalobkyně) vyhověl. Obvodní soud se především podrobně věnoval meritu původního sporu. Posuzoval, jak podle něj spor měl dopadnout, pokud by vedlejší účastník (advokát) uplatnil námitku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Obvodní soud tedy (implicitně) postupoval podle tzv. hodnotící metody určení škody; sám posuzoval, jak podle něj v původním řízení mělo být rozhodnuto, kdyby nedošlo k pochybení advokáta [srov. Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 146-147]. 3. Obvodní soud dospěl k závěru, že zajištění sjednané v úvěrové smlouvě skutečně odporovalo dobrým mravům, a to jednak z důvodu jeho nepřiměřené výše a současně v celkové kombinaci zajišťovacích prostředků (bod 54 rozsudku obvodního soudu). Smlouva o úvěru, kterou uzavřel syn původní žalobkyně, byla tedy absolutně neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku a z toho důvodu bylo neplatné také ručení původní žalobkyně, na jehož základě bylo následně vedeno exekuční řízení. V exekučním řízení vedeném proti původní žalobkyni přitom podle obvodního soudu bylo možné zkoumat absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a z toho vyplývající absenci exekučního titulu, a to ve světle judikatury, na kterou vedlejší účastník tehdy neodkázal. 4. Obvodní soud doplnil, že k těmto důvodům absolutní neplatnosti sice měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti, avšak přesto bylo povinností vedlejšího účastníka jako advokáta na tyto skutečnosti a námitky upozornit. Jestliže tak neučinil, porušil svoji povinnost dle § 16 zákona o advokacii a za způsobení škody je podle obvodního soudu odpovědný, jelikož mezi porušením povinnosti a vznikem škody je rovněž dána příčinná souvislost (body 62 a 63 rozsudku obvodního soudu). 5. Vedlejší účastník se proti rozsudku obvodního soudu odvolal a Městský soud v Praze jeho odvolání vyhověl. Rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení 609 736,72 Kč zamítl. Městský soud se neztotožnil s tím, že byl vedlejší účastník povinen v rámci výkonu rozhodnutí uplatňovat námitku absolutní neplatnosti exekučního titulu a odkazovat přitom na tehdy ještě neustálenou judikaturu v této otázce. Městský soud poukázal zejména právě na postupný vývoj judikatury v otázce, zda je vůbec možné exekuční tituly v rámci výkonu rozhodnutí přezkoumávat. I poté, co bylo ukončeno právní zastoupení původní žalobkyně vedlejším účastníkem, vydal Nejvyšší soud některá rozhodnutí, ve kterých setrval na zásadě nepřípustnosti přezkumu věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu v exekučním řízení (přestože současně uvedl, že ani v exekučním řízení není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní smlouvy stala významnou, přičemž je nutno zkoumat míru a zjevnost rozporu s dobrými mravy z pohledu hmotného práva). Jinak řečeno, judikatura v této otázce nebyla dle městského soudu zcela ustálená v době, kdy vedlejší účastník podle stěžovatelky měl danou argumentaci uplatnit. V době zastupování původní žalobkyně vedlejším účastníkem se judikatura teprve rozvíjela (bod 19 rozsudku městského soudu). 6. Městský soud také poukázal na věcné hledisko celého případu. Neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené synem bývalé žalobkyně nepovažoval soud za natolik zjevnou, resp. vyjádřil pochybnosti nad tím, zda by soud v původním řízení i při uplatnění námitky absolutní neplatnosti rozhodl tak, jak stěžovatelka tvrdí (zejména bod 20 rozsudku městského soudu). Městský soud uvedl rovněž, že nepřiměřenost některých ujednání v úvěrové smlouvě vyplývala mj. z toho, že syn původní žalobkyně byl zatížen jinými nesplacenými dluhy, které mu neumožňovaly sjednání úvěru za standardních podmínek. Tím soud podpořil úvahy o tom, že ani při uplatnění námitky absolutní neplatnosti by úvěrová smlouva nemusela být nepochybně prohlášena za rozpornou s dobrými mravy. Podpůrně městský soud poukázal také na to, že v době, kdy původní žalobkyně ještě nebyla právně zastoupena žalovaným, nevznesla v rozhodčím řízení námitky ohledně platnosti rozhodčí smlouvy a smlouvy o úvěru. Městský soud konečně poukázal také na to, že námitkou neplatnosti rozhodčí doložky (byť ne samotné úvěrové smlouvy) se soudy zabývaly (bod 21 rozsudku městského soudu). Vedlejší účastník tuto námitku, stejně jako mnohé jiné v průběhu řízení uplatnil, a tedy práva původní žalobkyně řádně hájil; jeho námitky odpovídaly tehdejší soudní praxi. Skutečnost, že soudy dané námitky neshledaly důvodnými, nelze vedlejšímu účastníkovi klást k tíži. Vedlejší účastník tedy své povinnosti advokáta podle městského soudu neporušil. 7. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky. Ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že období od 25. 9. 2015 do 28. 12. 2017, kdy žalovaný zastupoval původní žalobkyni na základě mandátní smlouvy v již probíhajícím exekučním řízení, nebyla dosud judikatura ustálena na závěru o přípustnosti toho, aby exekuční soud posuzoval pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu s přihlédnutím k rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu, vydaná dříve, se týkala typově odlišných situací, resp. nedávala jasnou odpověď na zde posuzovanou věc. Nejvyšší soud současně uvedl, že konkrétní kritéria, k nimž je exekuční soud povinen přihlížet při zkoumání platnosti smlouvy obsahující rozhodčí doložku v rámci posuzování vykonatelnosti rozhodčího nálezu, stanovil Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nicméně ještě v usnesení ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 20 Cdo 1641/2018 poukázal Nejvyšší soud na výjimečnost případů, ve kterých je možné ochranu proti rozhodčím nálezům uplatňovat až v exekučním řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že i kdyby vedlejší účastník za tehdejší procesní situace v návrhu na zastavení exekuce namítal neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, exekuční soudy v souladu s tehdy aktuální judikaturou a soudní praxí nemusely takto odůvodněnému návrhu vyhovět. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti napadá stěžovatelka rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Soudy se podle stěžovatelky zejména nevypořádaly s její relevantní argumentací, čímž porušily její základní právo na spravedlivý proces. Zcela přehlédly argumentaci stěžovatelky o tom, že ještě před ukončením zastupování původní žalobkyně ze strany vedlejšího účastníka byla vydána rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ze kterých bylo možné jasně dovodit závěr o zastavení exekuce v případě stěžovatelky. Exekuční řízení bylo pravomocně skončeno dne 28. 12. 2017, přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu, o kterém sám Nejvyšší soud tvrdí, že stanovilo konkrétní kritéria pro přezkum platnosti původní smlouvy, bylo zveřejněno více než půl roku předtím. Vedlejší účastník měl tedy dostatek času hájit původní žalobkyni s využitím této nové a v odborných kruzích medializované judikatury. Soudy rovněž přehlédly, že porušení povinnosti advokáta (neuplatnění určité argumentace) nelze posuzovat optikou okamžik