I.ÚS 1772/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1772/25 ze dne 14. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ENERGY Ústí nad Labem, a.s., sídlem Žukovova 100/27, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 313/2024-140 ze dne 5. 6. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 A 18/2024-109 ze dne 5. 11. 2024, rozhodnutí ministra životního prostředí č. j. MZP/2023/290/952 ze dne 1. 2. 2024 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí č. j. MZP/2023/810/1104 ze dne 31. 7. 2023, spojené s návrhem na zrušení § 9 odst. 1 a § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka vlastní a provozuje teplárnu v lokalitě Střekov v Ústí nad Labem. Její provoz vede k produkci emisí CO2 a ze zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (dále jen "zákon č. 383/2012 Sb."), stěžovatelce plyne povinnost každoročně vyřadit z obchodování počet emisních povolenek odpovídající objemu emisí vypuštěných daného roku do ovzduší. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí byla stěžovatelka uznána vinnou z přestupku podle § 20 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, jelikož do 30. 4. 2023 nevyřadila z obchodování 95 290 povolenek odpovídající množství 95 290 tun CO2 za rok 2022. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 295 877 587,86 Kč. 2. Stěžovatelčin rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr životního prostředí a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že právní úprava, opírající se o čl. 16 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v Unii a o změně směrnice Rady 96/61/ES (dále jen "směrnice 2003/87"), nedává správnímu orgánu prostor zohlednit přímo nesouvisející okolnosti nebo aplikovat správní uvážení ohledně výše pokuty, což podle něj plyne z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 10. 2013, Billerud proti Natuvardsverket, C-203/12. 3. Žalobu proti rozhodnutí ministra životního prostředí Městský soud v Praze zamítl. Nesouhlasil s argumentací stěžovatelky, že kvůli fluktuaci cen emisních povolenek, způsobené spekulacemi na trhu a představující překážku způsobenou vyšší mocí, nemohla splnit svou povinnost vyřadit emisní povolenky. Potvrdil správnost závěrů správních orgánů opírajících se o rozsudek Soudního dvora Billerud. Fluktuace cen a jejich postupný růst představovaly běžné a očekávatelné jevy na trhu s emisními povolenkami. Stěžovatelka nemohla podle městského soudu jednat ani v krajní nouzi, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Co se týče tvrzeného likvidačního charakteru pokuty, městský soud konstatoval, že ochrana životního prostředí a snižování emisí skleníkových plynů převáží nad ochranou majetku žalobkyně, s nímž zákaz ukládání likvidačních pokut souvisí. Podle městského soudu se stěžovatelka "potýká se zásadním interním selháním organizačních mechanismů ve svém podniku", když své povinnosti porušuje opakovaně. Neshledal ani existenci okolností, které by snižovaly společenskou škodlivost skutku, ani žádnou z tvrzených procesních vad. 4. Nejvyšší správní soud následně zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. Souhlasil s výkladem § 20 odst. 2 zákona č. 383/2012 Sb. k ukládané výši pokuty, stejně jako k neexistenci okolností svědčících o zásahu vyšší moci a nenaplnění podmínek krajní nouze. K namítanému porušení práva na ochranu vlastnictví upozornil, že nelze dovozovat, že by aspekt tohoto práva Soudní dvůr v rozsudku Billerud pominul. Zdůraznil význam veřejného zájmu na ochraně životního prostředí a klimatu. Vzhledem k němu dospěl k závěru, že pokuta je ukládána ve výši, která individualizovaně zohledňuje závažnost újmy způsobené množstvím emisí CO2. Konstatoval, že nejde o výjimečnou situaci, kdy by jako nástroj ultima ratio připadalo v úvahu neaplikovat unijní právo. 5. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka byla za stejný přestupek pokutována též ve vztahu k jinému období. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 1063/25 ze dne 23. 4. 2025 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 279/2024-86 ze dne 28. 3. 2025 a jemu předcházejícím soudním a správním rozhodnutím, spojenou s návrhem na zrušení týchž ustanovení zákona č. 383/2012 Sb., jako stěžovatelka navrhuje nyní. II. Argumentace stěžovatelky 6. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí porušila její právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), svobodu podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), protože jí byla pokuta uložena v likvidační výši. 7. Stěžovatelka z toho důvodu navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Podrobně odůvodňuje splnění podmínek § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zestručněně v tom smyslu, že aby uhradila pokutu, bude muset vstoupit do insolvence a ukončit provoz teplárny, což se vedle stěžovatelky a jejích zaměstnanců dotkne především stovek odběratelů stěžovatelky, což odporuje veřejnému zájmu. Současně nevznikne újma jinému subjektu, pakliže k odkladu dojde. 8. Co se týče odůvodnění samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka rozporuje závěry správních orgánů a správních soudů k paušálnímu charakteru stanovené výše pokuty, neboť podle ní nezohlednily změnu charakteru obchodování s emisními povolenkami a individuální okolnosti její věci. Nesprávně vycházely z rozsudku Soudního dvora Billerud, který se vztahuje k jiné výši pokuty, odpovídá na jiné předběžné otázky a především se v něm nijak neodráží pozdější vývoj trhu s emisními povolenkami, kdy došlo vlivem jeho otevření pro obchodování emisních povolenek jako investičního nástroje k razantnímu růstu jejich ceny. Pro stěžovatelku se stalo finančně neúnosné a nemožné zajistit, aby dodržela právní požadavky související s emisními limity, za což je nyní sankcionována pokutami ve výši, které Soudní dvůr vůbec nemohl předvídat. I kdyby však výklad zastávaný správními orgány a správními soudy představoval (správný) eurokonformní výklad, opírající se navíc o veřejný zájem na ochraně životního prostředí, je třeba podle stěžovatelky respektovat z ústavy plynoucí limity jeho aplikace, k nimž řadí přiměřenost ukládaných sankcí a zákaz likvidačních sankcí (k němu odkazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 a sp. zn. Pl. ÚS 52/13 ze dne 9. 9. 2014). 9. V případě, že se subjekt dopustí přestupku tím, že nevyřadí z obchodování stanovený počet emisních povolenek, vede se podle stěžovatelky jen zcela formální přestupkové řízení, v němž je jakákoli obhajoba podložená konkrétními okolnostmi věci odmítnuta odkazem na veřejný zájem na ochraně životního prostředí a klimatu. Tím se podle stěžovatelky vytváří "nová kategorie deliktní odpovědnosti". 10. Ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 383/2012 Sb. považuje stěžovatelka za neústavní, protože nestanoví žádnou maximální výši pokuty, a to i na rozdíl od pokut, které lze uložit jako trest v rámci trestní odpovědnosti právnických osob. Ve stěžovatelčině případě má pokuta jen represivní funkci, když de facto vede k zákazu činnosti, ačkoli takový výsledek postrádá racionální a legitimní důvod. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). 13. Ústavní soud dospěl k tomu, že z tohoto pohledu napadená rozhodnutí obstojí. Přitom vycházel ze svých dřívějších závěrů uvedených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1063/25. Ačkoli toto rozhodnutí stěžovatelka označila za "judikatorní exces", Ústavní soud nenalezl přesvědčivý důvod, proč se od svých předchozích závěrů odc