I.ÚS 178/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 178/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 72 Co 294/2022-225 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. dubna 2022 č. j. 24 C 208/2019-165, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, IČO 00064581, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel se žalobou po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 22 279 Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodného obohacení, které vedlejšímu účastníkovi vzniklo užíváním pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. 2251/7 a parc. č. X4, vše v k. ú. Stodůlky, obec P., které jsou ve spoluvlastnictví stěžovatele (podíl činí 2/27), na nichž se nachází pozemní komunikace vlastněná vedlejším účastníkem. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 4. 2022 č. j. 24 C 208/2019-165 bylo žalobě stěžovatele částečně vyhověno. Výrokem I. bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli 9 700 Kč s úrokem z prodlení, výrokem II. byla žaloba co do částky 12 579 Kč s příslušenstvím zamítnuta a výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení se obvodní soud zabýval mj. zastavěností předmětných pozemků a charakterem komunikací, které se na nich nacházejí a co do uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k pozemkům parc. č. X4 a parc. č. X 5 v k. ú. Stodůlky, obec P., shledal žalobu důvodnou, neboť na uvedených pozemcích se nacházejí pozemní komunikace zařazené ve smyslu § 3 odst. 1 a § 6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích") do kategorie místních komunikací ve vlastnictví vedlejšího účastníka (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). O výši obvyklého nájemného rozhodl na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s.r.o. Současně neshledal podmínky pro zamítnutí žaloby na základě námitky rozporu nároku s dobrými mravy. V případě komunikací na pozemcích parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3 v k. ú. Stodůlky, obec P., dospěl k závěru, že tyto nejsou místními komunikacemi, nýbrž se jedná o veřejně přístupné účelové komunikace, které jsou samostatnými věcmi, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že se jedná o pouhé zpevnění zemského povrchu. Z hlediska účelu uvedené komunikace umožňují přístup ke stavbám (zejména rodinným domům), ke sportovnímu areálu a ke komunikaci pro pěší, tedy primárně slouží těm, kteří bydlí v příslušné městské části. Rovněž nebylo prokázáno, že by přístup na tyto komunikace byl uzavřený či omezený. Dospěl k závěru, že prostor, na kterém se uvedené pozemky nacházejí, má charakter veřejného prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"), a tudíž je (bez ohledu na vlastnictví komunikací) pasivně legitimována městská část (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 3684/2013). 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 11. 2022 č. j. 72 Co 294/2022-225 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při řešení určité otázky hmotného, ale i procesního práva se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2767/20, usnesení ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2498/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1022/2020, rozsudek ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, rozsudek ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2155/2012) a to pokud jde o určení, že účelová komunikace nemůže být samostatnou stavbou/věcí, jak je tvrzeno v rozsudku městského soudu. 6. Dále tvrdí, že se obecné soudy dopustily tzv. pominutí důkazu v rozporu s § 132 a § 213 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť důkaz znaleckým posudkem s doložkou dle § 127a občanského soudního řádu byl sice proveden, ale fakticky nedošlo k jeho hodnocení v rozsudcích. 7. Soudům dále vytýká porušení principu předvídatelného rozhodování (odkazuje kromě jiného na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2498/18), jakož i porušení zásady ústnosti řízení, když obecné soudy nevyslechly znalce, kteří dali znalecké posudky s doložkou podle § 127a občanského soudního řádu, ale jen vyjádřily pochybnosti o těchto posudcích. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 10. Ústavní soud, v intencích shora uvedeného, přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy vedeny, jakož i aplikovaná zákonná ustanovení. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že se v posuzované věci jedná o částku v bagatelní výši (stěžovatel byl neúspěšný co do částky 12 579 Kč). Ústavní soud takové případy zpravidla odmítá, neboť s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod, čemuž ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2179/18. 11. Obvodní soud se v řízení řádně věnoval charakteru předmětných komunikací a zastavěnosti pozemků komunikací, když u části z nich (parc. č. X4, parc. č. X5 v k. ú. Stodůlky, obec P.) dospěl k závěru, že se jedná o místní komunikace ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ve vlastnictví vedlejšího účastníka (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), a u části (parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3 v k. ú. Stodůlky, obec P.) dospěl k závěru, že se jedná o účelové komunikace, mající charakter veřejného prostranství ve smyslu § 14b zákona o hlavním městě Praze a pasivně legitimovanou v daném řízení je proto městská část, a