Ústavní soud I.ÚS 1784/24 – Zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů

Státní tajemník v Ministerstvu zahraničních věcí ("státní tajemník") napadeným rozhodnutím zařadil stěžovatelku jako státní zaměstnankyni mimo výkon služby podle § 62 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, v tehdy účinném znění ("služební zákon"); současně jí byl snížen plat na 80 % původního platu. Odvolání stěžovatelky náměstek ministra vnitra pro státní službu ("náměstek pro státní službu") napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí státního tajemníka potvrdil. Proti rozhodnutí náměstka pro státní službu podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: rekapituluje, že od roku 1993 působí v diplomatické službě Ministerstva zahraničí České republiky. Od té doby byla vyslána jako zástupkyně velvyslance a vedoucí konzulárního úseku nebo konzulka na velvyslanectví České republiky v několika zemích a její výkon byl vždy hodnocen jako výborný. V říjnu 2018 byla vyslána na pozici zástupkyně velvyslance a konzulky na velvyslanectví v M., odkud byla předčasně v prosinci 2019 odvolána bez udání důvodu zpět do ústředí.

Dále stěžovatelka předestírá okolnosti, které podle ní vedly k jejímu odvolání. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí správních soudů i služebních orgánů, která vedla k jejímu odvolání z diplomatického postu a následnému ukončení služebního poměru, porušila její základní práva, argumentuje, že tato rozhodnutí byla pouze formálně v souladu se zákonem, ale ve skutečnosti záměrně účelová a v rozporu se smyslem právní úpravy. Podle stěžovatelky vyústilo její upozornění na podezření z protiprávního jednání jejího nadřízeného (korupce při udělování víz) v systematická odvetná opatření, která zahrnovala manipulaci s jejími pracovními hodnoceními, blokování její bezpečnostní prověrky, opakované zařazení mimo výkon služby a omezování přístupu k informacím a výběrovým řízením. Správní soudy podle ní ignorovaly souvislost těchto kroků a posuzovaly věc formalisticky, čímž legitimizovaly odvetné jednání služebního orgánu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení probíhalo v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené a spravedlivé.

Stěžovatelčina argumentace se v podstatné části míjí s předmětem nyní posuzovaného řízení. Správní orgány rozhodovaly ve věci zařazení stěžovatelky mimo výkon služby z organizačních důvodů, čímž byl určen i následný rozsah přezkumu správních soudů, které posuzovaly "pouze" splnění zákonných podmínek podle služebního zákona a zákona č. 170/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů. Správní soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, že obě nezbytné podmínky - uplynutí maximální doby pro možné setrvání stěžovatelky na překlenovacím místě a nemožnost převedení stěžovatelky na jiné služební místo - byly naplněny; vypořádaly současně námitku stěžovatelky, že jí měla být prominuta absence osvědčení od Národního bezpečnostního úřadu, jakož i jiné relevantní námitky.

Pro posouzení Ústavního soudu nejsou relevantní okolnosti, na které stěžovatelka znovu poukazuje v ústavní stížnosti, týkající se jejího působení a odvolání ze služebního místa v M. a navazujícího ukončení služebního poměru v roce 2023. Již správní soudy vysvětlily, proč je nemohly zohlednit, a jejich přístup nelze považovat za výraz přepjatého formalismu. Jimi vytyčený rámec přezkumu naopak odpovídá základním pravidlům a smyslu opravných prostředků. Současně soudy vysvětlily, že nesouhlasila-li stěžovatelka se svým odvoláním ze služebního místa v M., případně s ukončením jejího služebního poměru v roce 2023, měla a mohla uplatnit opravné prostředky proti těmto rozhodnutím, v nichž by mohly být jí tvrzené skutečnosti významné; v tomto řízení však byl přezkum omezený na otázky předestřené výše a v jejich řešení neshledal Ústavní soud nic protiústavního.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.