I.ÚS 179/16

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasaženo do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadenými rozsudky byla stěžovatelka zavázána uhradit městu Roudnice nad Labem dlužné nájemné ve výši 8544 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.

Rozpor napadených rozhodnutí se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a na ochranu majetku spatřuje stěžovatelka v tom, že byt, za nějž žalobce požadoval nájemné, nebyl způsobilý být předmětem nájmu z důvodu plísní vzniklých na základě projekční vady bytu; pouhé 20% snížení nájemného je bagatelizací rozsahu defektu. Obvodní soud dále dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil započtení přeplatků z vyúčtování a počátek povinnosti placení poplatků z prodlení. Pokud odvolací soud přiznal nájemné i ze zařizovacích předmětů, pak měl podle stěžovatelky přiznat nárok z jiného důvodu, než ze kterého jej uplatnil žalobce. Stěžovatelka též vytýká napadeným rozhodnutím, že nebyl žalován i její manžel, ačkoli v případě společného nájmu bytu by měli být žalováni oba manželé společně s ohledem na povahu závazku patřícího do společného jmění manželů. Dále tvrdí, že je napadené odvolací rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se dostatečně nevypořádalo s uvedenými právními argumenty.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud do závěrů obecných soudů zasahuje jen v případě, že zasáhly do základních práv stěžovatelů.

Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce.

Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.