I.ÚS 1797/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1797/21 ze dne 11. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 2 T 39/2018-3047, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 7 To 70/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 3 Tdo 1102/2020-3268, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše vymezeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1, 2 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let, a současně dle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce ve veřejné správě spojených s rozhodováním ve správním řízení na dobu sedmi let. 3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl jako vedoucí stavebního úřadu dne 27. 11. 2015 vydat správní rozhodnutí, jímž prodloužil provádění terénních úprav skládky X na dobu do 31. 1. 2021 ve prospěch podnikající fyzické osoby J. F., ačkoliv věděl, že toto rozhodnutí fakticky prodlužuje o dalších šest let předchozí rozhodnutí stavebního úřadu, které sám vydal, ale které bylo zrušeno rozsudkem správního úseku nalézacího soudu, čímž vědomě porušil své povinnosti uvedené v § 16 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť nehájil veřejný zájem a zájem vlastníků pozemků, ale rozhodnutí vydal se záměrem opatřit neoprávněný prospěch J. F., který oficiálně měl předmětnou skládku rekultivovat, fakticky ji však neoprávněně provozoval jako skládku a inkasoval za složení odpadu na ni finanční prostředky v přesně nezjištěné výši, nejméně však 500 000 Kč, přičemž následně bylo rozhodnutí ze dne 27. 11. 2015 zrušeno rozhodnutím krajského úřadu (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinil i státní zástupce co do viny i trestu. Odvolací soud napadeným rozsudkem dle § 258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a dle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního řádu, za nějž mu uložil prakticky stejné tresty jako nalézací soud, jen zkušební dobu podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody prodloužil na pět let. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) neexistenci a neprokázání pohnutky; 2) nenaplnění objektivní stránky vydáním nicotného rozhodnutí; 3) neprokázání subjektivní vědomosti o tom, že předchozí správní rozhodnutí bylo zrušeno. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně: 6. Ad 1) stěžovatel namítá, že mu nikdy nebyla prokázána pohnutka. Podrobně rozebírá svůj názor na výklad pojmu "pohnutka" a jeho místo v systému znaků skutkové podstaty trestného činu obecně a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku zvláště. Vychází zejména z toho, že pohnutkou rozumíme motiv, cíl či záměr pachatelova jednání. Dospívá k závěru, že pohnutka je znakem této skutkové podstaty, v jehož prospěch se dovolává i judikatury Nejvyššího soudu, a s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí poukazuje na to, že i obecné soudy samy přiznaly, že pohnutka stěžovateli prokázána nebyla. 7. Ad 2) stěžovatel zastává názor, že vydáním nepravomocného nicotného rozhodnutí nemohl skutkovou podstatu dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku nikdy naplnit, neboť jím nemohl založit jakákoliv práva a povinnosti. Proti inkriminovanému rozhodnutí navíc bylo přípustné odvolání, které má odkladný účinek, jejž stěžovatel nijak neumenšil. Prvostupňový správní orgán není účastníkem soudních řízení správních, takže se de lege nemá jak dozvědět, jak případné správní řízení soudní dopadlo, což platí i v nynější věci, v níž bylo naopak prokázáno, že stěžovatel se sám aktivně na výsledek řízení dotazoval. Naopak druhostupňový správní orgán má metodicky vést orgán prvého stupně. Ačkoliv i odvolací správní orgán se se stěžovatelovým právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí později zrušeném ve správním řízení soudním ztotožnil, trestním řízením zatížen nebyl. 8. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že při rozhodování správního orgánu či soudu vždy rozhodnutí jedné straně řízení způsobí újmu a jiné prospěch. Právní názor, že i nepravomocným nicotným rozhodnutím lze zneužít pravomoc, popírá dle stěžovatele kasační princip dvoustupňového rozhodování, neboť je pak zcela lhostejné, co po vydání nepravomocného rozhodnutí následuje. 9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že odvolací orgán, který následně jeho inkriminované rozhodnutí zrušil, rozhodoval na základě spisového materiálu i rozsudku zrušujícího předchozí správní rozhodnutí, jež stěžovatel k dispozici v době rozhodování neměl, a kdyby je býval byl měl, nikdy by nebyl rozhodl tak, jak rozhodl. Právní zástupce stěžovatele seznamuje dále Ústavní soud s blíže nekonkretizovaným příběhem ze své vlastní praxe, v němž došlo k tomu, že státní zástupce ke stížnosti zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci, v níž předtím soud rozhodl usnesením o zajištění majetku, proti němuž podal obhájce stížnost, o níž soud bez znalosti spisu rozhodl po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání tak, že ji zamítl. Dle stěžovatele tak soudce v logice právního názoru obecných soudů uplatněného v napadených rozhodnutích taktéž naplnil pohnutku coby znak subjektivní stránky. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Kompletní stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je toliko opakováním toho, co stěžovatel uplatnil v rámci své obhajoby v trestním řízení před obecnými soudy. Celá tato jeho argumentace byla rovněž přesvědčivě vyvrácena obecnými soudy a stěžovatel zcela ignoruje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž se vypořádal s