I.ÚS 1822/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1822/23 ze dne 24. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele: Arcibiskupství pražské, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 967/2023-392 ze dne 26. 4. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Co 33/2022-374 ze dne 10. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Klíčová otázka v projednávané věci je, zda soudy ústavně souladně nevydaly katolické církvi několik v restituci nárokovaných pozemků z toho důvodu, že se nacházejí v koridoru veřejně prospěšné stavby dálnice D3. 2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily především jeho základní práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces [čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina")]. II. Skutkové okolnosti věci a její procesní vývoj 3. Stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi [§ 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi] a domáhá se vydání několika pozemků v katastrálním území Petrov u Prahy, které byly původním majetkem římskokatolické církve, ale byly jí v minulosti zabaveny komunistickým režimem. Sporné pozemky jsou nyní ve vlastnictví České republiky a právo hospodařit s nimi má státní podnik Lesy České republiky (vedlejší účastník). 4. Stěžovatel řádně a včas uplatnil restituční nárok v červnu 2013 u Státního pozemkového úřadu, který ovšem některé sporné pozemky nevydal, protože se nacházejí v koridoru plánované veřejně prospěšné stavby dálnice D3. Podle Státního pozemkového úřadu existovala u sporných pozemků zákonná překážka restituce ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Podle citovaného ustanovení věc nelze vydat v případě, že jde o část pozemku, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro niž lze práva k pozemkům vyvlastnit [rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. SP19884/2015-537100, č. j. SPU 308753/2016]. 5. Stěžovatel se následně u civilních soudů domáhal vydání několika pozemků a nahrazení příslušného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. 6. Krajský soud v Praze ("nalézací soud") žalobu stěžovatele v rozsahu dvou zemědělských nemovitostí zamítl [šlo o "první" lesní pozemek o výměře 164 193 m2 (parcelní číslo 392/7) a "druhý" lesní pozemek o výměře 67 847 m2 (parcelní číslo 344/6); viz výrok I rozsudku nalézacího soudu č. j. 38 C 195/2016-326 ze dne 8. 10. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 38 C 195/2016-335 ze dne 18. 11. 2021)]. 7. Nalézací soud žalobě vyhověl v rozsahu šesti zemědělských pozemků, které stěžovateli vydal a v odpovídajícím rozsahu rovněž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu [šlo o "třetí" lesní pozemek (parcelní číslo 344/2); "čtvrtý" lesní pozemek (parcelní číslo 344/4); "pátý" lesní pozemek (parcelní číslo 392/9); a dále o pozemky, které nově vznikly oddělením geometrickým plánem, tj., "šestý" lesní pozemek o výměře 70 044 m2 (parcelní číslo 392/22); "sedmý" lesní pozemek o výměře 35 820 m2 (parcelní číslo 392/23) a "osmý" lesní pozemek o výměře 64 185 m2 (parcelní číslo 344/6); viz výroky II a III téhož rozsudku nalézacího soudu]. 8. Nalézací soud dospěl k závěru, že ze Zásad územního rozvoje Středočeského kraje - po jejich 2. aktualizaci ze září 2018 - vyplývá, že pozemky specifikované ve výroku II rozsudku, tj. vydané pozemky, nebyly zasaženy žádnou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury. Naopak pozemky označené ve výroku I rozsudku, tj. nevydané pozemky, jsou v těchto zásadách po jejich 2. aktualizaci ze září 2018 označeny jako pozemky potřebné pro budoucí výstavbu dálnice D3, a proto je vydat nelze (bod 26 rozsudku nalézacího soudu). III. Obsah napadených rozhodnutí 9. Proti rozsudku nalézacího soudu brojil vedlejší účastník odvoláním, ve kterém rozporoval posouzení typu a časové verze územně plánovací dokumentace, podle níž se měla hodnotit dotčenost pozemků vydaných stěžovateli. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil výrocích II a III; věcně potvrdil pouze vydání "pátého" lesního pozemku (parcelní číslo 392/9); ve vztahu ke zbývajícím pěti lesním pozemkům žalobu stěžovatele zamítl. Svůj rozsudek odvolací soud odůvodnil následovně: Vytváření právně závazného urbanistického řešení území, včetně umístění veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury, obsahuje řadu fází, během kterých jsou postupně upřesňovány územní nároky pro jednotlivé stavební záměry. Tento proces zahrnuje zpracování (celostátní) politiky územního rozvoje, schválení zásad územního rozvoje kraje, schválení územního plánu obce, schválení regulačního plánu a nakonec vydání konkrétního územního rozhodnutí ve správním řízení. Jednotlivé formy územně plánovací dokumentace se přitom podstatně liší co do míry své konkrétnosti - již pro zvolené měřítko grafické části dokumentace. V souladu s principy výkladu předpisů restitučního zákonodárství je při posouzení rozsahu výluky podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nutné vyjít vždy z té formy dostupné územně plánovací dokumentace, která umístění stavby dopravní infrastruktury zachycuje nejkonkrétněji (nejrestriktivněji). Podle odvolacího soudu proto zásadně platí, že tam, kde je k dispozici územní plán zachycující vedení příslušné stavby dopravní infrastruktury na předmětných pozemcích, není důvod vycházet z obecnějších zásad územního rozvoje daného kraje. Rozsah restituční výluky je zároveň nutné posuzovat podle stavu platné (účinné) územně plánovací dokumentace k okamžiku restituční výzvy. Jsou-li ovšem v průběhu procesu územního plánování veřejně prospěšné stavby konkrétněji (restriktivněji) vymezeny územní nároky nezbytné pro její výstavbu, je třeba vycházet z účinné územně plánovací dokumentace či pravomocného územního rozhodnutí ke dni rozhodnutí soudu. Nalézací soud při posuzování, zda jsou předmětné pozemky dotčeny plánovanou stavbou dálnice D3, podle odvolacího soudu pochybil. Vycházel totiž z 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od září 2018, nikoliv z 1. změny územního plánu obce Petrov účinné od března 2020; učinil tak s odůvodněním, že územní plán obce z března 2020 neodpovídá 2. aktualizaci zásad územního rozvoje ze září 2018. Z textové části odůvodnění 1. změny územního plánu obce Petrov z března 2020 vyplývá, že do této změny byly promítnuty požadavky 1. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od srpna 2015; tato 1. aktualizace se přitom týkala zpřesnění koridoru dálnice D3. Do územního plánu obce Petrov z března 2020 byl tak koridor dálnice D3 aktualizován a zakreslen do výkresů s tím, že návrh změny č. 1 územního plánu je v souladu s předmětnou nadřazenou územně plánovací dokumentací. Plánovaná stavba dálnice D3 byla tedy promítnuta do 1. změny územního plánu obce Petrov, který obsahuje přesnější umístění plánované dálnice D3. Výkres veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací v grafické části územního plánu obce byl vyhotoven v poměru 1:5 000, zatímco grafická část 1. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje byla vyhotovena v měřítku 1:100 000. Naopak 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinná od září 2018, z níž nalézací soud vycházel, se netýkala plánované stavby dálnice D3, nýbrž jiných staveb (jak vyplývá ze sdělení Středočeského kraje k důvodu 2. aktualizace zásad územního rozvoje). Jelikož z grafické části územního plánu obce Petrov z března 2020 (z výkresu veřejně prospěšných staveb a ze sdělení stavebního úřadu) vyplývá, že všechny nárokované pozemky s výjimkou pozemku parcelního čísla 392/9 jsou dotčeny plánovanou stavbou dálnice D3, lze stěžovateli vydat pouze tento pozemek. 10. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s jeho judikaturou. Otázka, zda je v případě, že územní plán obce vymezuje koridor veřejně prospěšné stavby ve větším rozsahu (šířce) než zásady územního rozvoje kraje, nutné posuzovat rozsah výluky podle zásad územního rozvoje kraje, nemohla založit přípustnost dovolání: stěžovatel jí totiž zpochybňoval skutkov