I.ÚS 183/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 183/11 ze dne 14. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Pecínov, s. r. o., se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, IČ 43874959, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celená 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 20 Cdo 4169/2008-185, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 28 Co 261/2008-130, a proti usnesení Okresního osudu v Benešově ze dne 8. 1. 2008, č. j. 7 E 739/2007-86, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2008, č. j. 7 E 739/2007-94, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 8. 1. 2008, č. j. 7 E 739/2007-86, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2008, č. j. 7 E 739/2007-94, nařídil podle vykonatelných notářských zápisů sepsaných JUDr. J. V., notářkou v O., dne 5. 8. 2002, pod číslem NZ 732/2002, N 780/2002, a pod číslem NZ 728/2002, N 776/2002 (dále jen "NZ"), k uspokojení pohledávky oprávněné FISCALIA HOLDING, a.s) výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve výroku uvedených (výrok I.). Stěžovatelce (povinné) uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení 4689,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky a nákladů předcházejícího řízení (bod I.), náhrady nákladů výkonu rozhodnutí (bod II.) a soudního poplatku (bod III.), jakož i dalších nákladů, které budou oprávněné v průběhu výkonu rozhodnutí proti stěžovatelce přiznány. Současně stanovil, že pořadí soudcovského zástavního práva se řídí dnem 20. 4. 2007 (výrok IV.). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2008, č. j. 28 Co 261/2008-130, usnesení soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné na nákladech řízení o nařízení výkonu rozhodnutí 428.478,- Kč, v dalším usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň uložil stěžovatelce zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení 232.691,- Kč. Odvolací soud dovodil, že pro nařízení výkonu rozhodnutí není podstatné, že je vedeno řízení o neplatnost exekučních titulů; jejich zrušení je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Krajský soud za nedůvodnou považoval i námitku, že výkonem rozhodnutí dotčené nemovitosti jsou zapsány do konkursní podstaty společnosti Moravská typografie, a. s., neboť počínaje dnem prohlášení konkursu nelze výkon rozhodnutí provést (§ 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., v platném znění). Uvedl dále, že soud nemůže zkoumat obsah exekučních titulů, kterými jsou notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti "a s dohodou o přistoupení k závazku podle § 533 o. z."; zkoumá pouze, zda mají náležitosti stanovené v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., v platném znění (formální správnost exekučních titulů však stěžovatelka ani nezpochybnila). Pokud jde o aktivní legitimaci oprávněné, odvolací soud prohlásil, že z dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky č. 1116 a č. 943 ze dne 20. 7. 2004 jednoznačně vyplývá, že vůlí obou stran bylo postoupit i pohledávky za dlužníky, kteří přistoupili k dluhu společnosti Moravská typografie, a. s., a k dluhu společnosti EDIT CZECH, a. s.; tedy, že stěžovatelka je povinna plnit svému novému věřiteli, tj. postupníkovi, kterým byla společnost J&T BANKA, a. s., následně společnost IV NOVA, a. s., a její právní nástupci, a v současné době je jím oprávněná, která koupila obě pohledávky naposledy. Výrok o nákladech řízení změnil odvolací soud s odůvodněním, že v řízení jsou vymáhány dvě pohledávky, a proto musí být odměna za právní zastoupení určena podle § 12 odst. 1 písm. a), bod 1. vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2010, č. j. 20 Cdo 4169/2008-185, dovolání stěžovatelky odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výroková část 2). Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (č. II Přechodných ustanovení, bod 12., část první, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovodil, že dovolání není přípustné. Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je zde vyloučeno, Nejvyšší soud přípustnost dovolání vyvozoval již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Nejvyšší soud prohlásil, že hodnocení námitek obsažených v dovolání nevede k závěru, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud dále uvedl - ke stěžovatelkou namítanému pochybení odvolacího soudu, který k projednání odvolání nenařídil jednání - že stěžovatelka uplatňuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zdůraznil, že vady řízení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (vyjma výjimečného případu - o který zde nejde - kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu). Dovolací soud poukázal na to, že vady řízení zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), leč tento předpoklad v souzené věci (kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu) naplněn není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2002). Nejvyšší soud dále prohlásil, že stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nesprávně vyhodnotil obsah smluv o postoupení pohledávek č. 1116 a č. 943, které měl posoudit jinak - "ve světle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, č. j. 33K 10/2003-2729, a následného uzavření Dodatků ze dne 6. 12. 2006" - a že Dodatky č. 1 ke smlouvám o postoupení pohledávky č. 1116 a č. 943 "jsou irelevantní". Stěžovatelka (prý) následně podala vlastní hodnocení obsahu listinných důkazů použitých v projednávané věci a činí z něho závěr o nedostatku aktivní legitimace oprávněné. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka touto argumentací ve skutečnosti nenapadá správnost právního posouzení věci, avšak vyjadřuje kritiku samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) žádným dovolacím důvodem nelze napadnout. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen z nesprávnosti postupu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné. Nejvyšší soud dodal, že dovolání není přípustné ani proti výroku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Ten jednak nemá povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004), a proto jeho přípustnost nelze odvozovat z § 237 odst. 1 o. s. ř., jednak nelze dovodit jeho přípustnost ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není v jejich taxativních výčtech uvedeno. Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, proto Nejvyšší soud bez jednání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 20 Cdo 4169/2008-185, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 28 Co 261/2008-130, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 1. 2008, č. j. 7 E 739/2007-86, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2008, č. j. 7 E 739/2007-94, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že jimi byla porušena její ústavní práva na spr