Ústavní soud I.ÚS 1856/25 – Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Posuzovaný případ se týká namítaného porušení práva na účinné vyšetřování v souvislosti se zamezením přístupu k zahradní chatce stěžovatele.

Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel podal 30. září 2024 trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli údajnému spáchání trestných činů neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby z nedbalosti podle § 330 trestního zákoníku. K tomu mělo zjednodušeně řečeno dojít tím, že stěžovateli bylo jakožto vlastníkovi zahradní chatky na pozemku ve vlastnictví města Hrádek nad Nisou bráněno v přístupu k chatce výměnou zámku na bráně k pozemku, přičemž mu nebyly předány klíče. Okresní státní zastupitelství v Liberci trestní oznámení založilo bez opatření, neboť z něho nevyplývalo podezření z žádného trestného činu. Následný stěžovatelův podnět k výkonu dohledu shledalo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci nedůvodným.

Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti, na hraně srozumitelnosti, namítá, že bylo porušeno jeho základní právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvádí, že věc nebyla řádně prověřena navzdory tomu, že objektivně prokázal, že vlastník pozemku mu již téměř dva roky úmyslně brání v užívání chatky. Orgány činné v trestním řízení údajně porušily pravidla dokazování a vytvořily nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžištěm stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na účinné vyšetřování ve spojení s jeho vlastnickým právem k zahradní chatce. Podle judikatury Ústavního soudu poškozeným v určitých případech svědčí právo na provedení účinného vyšetřování. Jedná se o procesní povinnost náležité péče [např. nález ze dne 27. října 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 88]. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Povinnost účinného vyšetřování je přitom tradičně spojena především s nejvýznamnějšími základními právy na život a zákazem mučení.

V případě zásahu do majetkových práv ve smyslu článku 11 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se lze práva na účinné vyšetřování domáhat jen výjimečně. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. dubna 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 konstatoval, že povinnost státu vést účinné vyšetřování je v těchto případech dána u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy. U zásahů méně závažných by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky. Zároveň je třeba přihlížet k tomu, zda poškozený může podat občanskoprávní žalobu vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochraně jeho práv (např. usnesení ze dne 21. května 2024 sp. zn. III. ÚS 979/24, bod 10).

Veden těmito východisky Ústavní soud dospěl k závěru, že postup orgánů činných v trestním řízení v nyní posuzovaném případě obstojí. S opakovaným trestním oznámením stěžovatele (viz již usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2024 sp. zn. I. ÚS 1921/24) bylo naloženo řádně a bez uvedených kvalifikovaných pochybení. Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti neuvádí, které důkazy orgány činné v trestním řízení měly přehlédnout či v čem je podle něj jejich závěr ve zjevném rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru orgánů činných v trestním řízení, že nedošlo k podezření z žádného trestného činu a že k řešení přístupu k chatce stěžovatele má být užito soukromoprávních prostředků, jak již uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 1921/24.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.