I.ÚS 1858/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1858/25 ze dne 16. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., právně zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem se sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. dubna 2025 sp. zn. 2 T 135/2013, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 52 T 87/2020-2060, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2025 sp. zn. 9 To 150/2025 a usnesení ze dne 12. června č. j. 9 To 24/2025-2379, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení řady jeho základních práv, a to dle čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny, čl. 3 odst. 1, odst. 3 Listiny, čl. 4 odst. 1, odst. 2, odst. 4 Listiny, čl. 7 odst. 1, odst. 2 Listiny, čl. 10 odst. 1, odst. 3 Listiny, čl. 31 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny. K tomu mělo zjednodušeně řečeno docházet po celou dobu vedení trestního řízení proti stěžovateli, v řízení předcházejícím řízení o této ústavní stížnosti pak v rámci rozhodování o stěžovatelově žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. 2. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně odsouzen za několik trestných činů k trestu odnětí svobody, který mu byl podle § 325 odst. 1 trestního řádu přerušen, a to opakovaně po dobu cca 6 let. Stěžovatel dne 26. 8. 2020 podal opakovanou žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů podle § 327 odst. 3 trestního řádu, o které rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným usnesením tak, že se neupouští od zbytku výkonu trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 9 měsíců z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 2 T 135/2013. Nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, že by výkon trestu odnětí svobody pro něj představoval zdravotní riziko, a dospěl k závěru, že výkonem trestu odnětí svobody nejsou zdraví ani život stěžovatele ohroženy. Vycházel zejména ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Brno, který jednoznačně konstatoval způsobilost stěžovatele podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, přičemž jako zásadně zkreslené, nepravdivé a účelově zpracované hodnotil předcházející znalecké posudky MUDr. Ing. Svojmila Petránka, CSc., a MUDr. PhDr. Lubomíra Háčika, CSc., MBA, z nichž vychází stěžovatel dosud. K obdobným závěrům stran zdravotního stavu stěžovatele dospěl v napadeném usnesení sp. zn. 9 To 150/2025 rovněž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") coby soud stížnostní. 3. O paralelní žádosti o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody ze dne 31. 5. 2022 v jiné trestní věci stěžovatele (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 87/2020) rozhodl napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že ji zamítl. V odůvodnění dospěl k obdobným závěrům jako Obvodní soud pro Prahu 10, zejména že je stěžovatel zdravotně způsobilý k výkonu trestu odnětí svobody, a že ten pro něj nepředstavuje zdravotní riziko odůvodňující upuštění od jeho výkonu. Rovněž kriticky hodnotil znalecký posudek MUDr. Petránka, který byl ve vztahu ke zbytku dokazování a především ostatním znaleckým posudkům odlišný a osamocený. Ve věci poté rozhodoval městský soud napadeným usnesením sp. zn. 9 To 24/2025 tak, že stížnost stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se závěry Obvodního osudu pro Prahu 4 a aproboval rozsah i hodnocení provedeného dokazování s tím, že právní závěry z něj vyvozené jsou zcela přiléhavé, přičemž vyvrátil řadu námitek stěžovatele stran odbornosti znalců a znaleckého ústavu. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména, že soudy opakovaně a systematicky ignorovaly jeho podání prokazující naplnění důvodů pro upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, zejména ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu. Tvrdí, že jeho zdravotní stav je natolik závažný, že výkon trestu odnětí svobody představuje hrozbu vážného poškození zdraví a v krajním případě i smrti, což dokládá odkazy na vlastní znalecké posudky. Ty považuje stále za relevantní a znalecké posudky, které je zpochybňují, relativizuje řadou námitek stran odbornosti a znalosti jednotlivých znalců či znaleckých ústavů. Stěžovatel dále kritizuje délku řízení o jeho žádostech, která je dle něj neúměrná závažnosti věci a jeho zdravotnímu stavu. Dále stěžovatel namítá dílčí procesní pochybení v postupu soudu i znaleckého ústavu v rámci zpracovávání znaleckého posudku. 5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž účastníkům řízení. Městský soud i oba obvodní soudy ve svých vyjádřeních navrhly nevyhovění stížnosti a odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a na spisový materiál. Z toho důvodu Ústavní soud nezasílal vyjádření stěžovateli k replice, neboť vyjádření neobsahovala nové argumenty, které by stěžovatel již nekomentoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 7. Na návrh stěžovatele usneseními ze dne 27. června 2025 a ze dne 11. července 2025 Ústavní soud odložil vykonatelnost výzev k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody vůči stěžovateli. 8. Usnesením ze dne 13. 8. 2025 spojilo plénum Ústavního soudu projednání původně dvou ústavních stížností stěžovatele, vedených pod sp. zn. I. ÚS 1858/25 a IV. ÚS 1977/25, ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 1858/25. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 10. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu. Obdobná pravidla lze aplikovat rovněž ve vykonávacím trestním řízení, s přihlédnutím k jeho specifikům v systému trestního řízení a trestního práva (viz např. nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. II. 197/24). 11. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly [nález ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, bod 22 (N 63/88 SbNU 865)]. Těmto povinnostem soudy ve věci stěžovatele dostály. Ve vztahu k důkazním návrhům stěžovatele obdobně platí, ž