I.ÚS 187/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 187/26 ze dne 3. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., zastoupeného JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou, sídlem Pavlovova 586/8, Havířov-Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 123/2025-380 ze dne 17. 10. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a K. Z. a nezletilé A. Z., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel (otec nezletilé vedlejší účastnice) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") vyplývá, že rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 10. 2013 byla schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice (matky nezletilé vedlejší účastnice) o svěření nezletilé (nar. 2012) do péče matky a povinnosti stěžovatele přispívat na její výživu. Rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 12. 2013 bylo rozvedeno manželství rodičů nezletilé, ti však poté obnovili své soužití, které ukončili v březnu 2021. Návrhem ze dne 1. 6. 2021 se stěžovatel domáhal svěření nezletilé do střídavé péče rodičů v týdenním intervalu, matka požadovala svěření nezletilé do své péče a úpravu styku s otcem v běžném rozsahu. Rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 9. 2021 byla nezletilá svěřena do péče matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé. Tento rozsudek byl následně k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2022, neboť podle krajského soudu okresní soud řádně nezkoumal, zda došlo k závažné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu stávajícího rozhodnutí. Dne 12. 4. 2023 uzavřeli rodiče prozatímní dohodu o styku, podle níž se měl stěžovatel s nezletilou stýkat v lichý týden od soboty od 9 hodin do neděle do 19 hodin a od 26. 5. 2023 v lichý týden od pátku od 15 hodin do neděle do 19 hodin, a dále každý čtvrtek od 14 do 19 hodin; dále byl upraven styk v době prázdnin. Dne 10. 9. 2024 navrhl otec odebrání nezletilé z péče matky a svěření do jeho péče. Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 12. 2024 byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů tak, že v péči matky měla být každý sudý kalendářní týden a v péči stěžovatele každý lichý kalendářní týden. Okresní soud dospěl k závěru, že nezletilá ve věku 12 let může profitovat z obou rodičovských vzorů a střídáním v péči si může vytvořit svůj vlastní názor na rodiče. Poukázal na skutečnost, že nezletilá nebyla nikdy schopna vysvětlit důvod odmítání kontaktu se stěžovatelem a že ze znaleckého posudku vyplývá negativní vliv matky na utváření vztahu nezletilé ke stěžovateli. O střídavé péči rozhodl i s ohledem na to, že rodiče bydlí ve stejné obci blízko sebe a nezletilá může i při střídavé péči navštěvovat stejnou školu. 3. K odvolání matky byl rozsudek okresního soudu změněn napadeným rozsudkem krajského soudu tak, že návrh stěžovatele na změnu péče byl zamítnut. Krajský soud v něm zdůraznil, že nezletilá je ve věku, kdy je schopna vytvořit si vlastní názor a sdělit ho. Poukázal na skutečnost, že její názor je konzistentní po celou dobu řízení a že s ohledem na její věk musí být její přání zásadním vodítkem pro rozhodnutí o péči. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí založil výlučně na vyjádření nezletilé, aniž její stanovisko komplexně hodnotil. Tím se podle něj odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017 a nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014), podle níž musí být nejlepší zájem dítěte posuzován individuálně a v souhrnu všech relevantních okolností. Napadený rozsudek neodpovídá podle stěžovatele ani závěrům usnesení sp. zn. III. ÚS 1337/25 ze dne 9. 7. 2025, podle něhož není možné bez dalšího převzít názor nezletilého dítěte bez pečlivého komplexního hodnocení jeho zájmů. 5. Stěžovatel tvrdí, že podle krajského soudu převažuje názor nezletilé nad všemi ostatními důkazy; s tímto závěrem však stěžovatel nemůže souhlasit. Odkazuje na znalecký posudek, podle něhož v životě nezletilé chybí mužská (otcovská) autorita, má nepřiměřeně úzký vztah k matce a matkou je i nepřímo ovlivňována proti stěžovateli. Stěžovatel má za to, že krajský soud tyto závěry znaleckého posudku nehodnotil při posuzování nejlepšího zájmu nezletilé. Odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1318/22 ze dne 12. 6. 2023, podle něhož je názor dítěte možno přijmout, pokud je schopno uvědomit si dosah svých rozhodnutí a pokud nevyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že by byla jeho vůle systematicky ovlivňována jinou osobou. V posuzované věci bylo podle stěžovatele prokázáno, že vůle nezletilé byla systematicky a účelově formována matkou. 6. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že od vyhlášení napadeného rozhodnutí se s nezletilou ani jednou nesetkal. Neupravením styku došlo podle něj k jeho faktickému vyloučení ze života nezletilé, čímž stát nesplnil pozitivní povinnost podporovat zachování rodinných vazeb, jak uvedl Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1337/25. 7. S poukazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/23 ze dne 13. 6. 2023 stěžovatel tvrdí, že závěr napadeného rozsudku je v rozporu se stanoviskem opatrovníka, který navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu ohledně svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, a v rozporu s dalšími důkazy předloženými stěžovatelem k prokázání trávení času s nezletilou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 10. Rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014). Při rozhodování ve věcech péče o děti je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. 11. Úkolem obecných soudů je snaha nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance. 12. Zásadním vodítkem při hledání nejlepšího zájmu dítěte je jeho přání, a to za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Je třeba souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy nemohou postoj dítěte bez dalšího převzít a založit svá rozhodnutí pouze na vysloveném přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1337/25, na něž odkazuje stěžovatel). Z napadeného rozhodnutí však neplyne, že by krajský soud rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele pouze n