I.ÚS 1874/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1874/23 ze dne 6. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Morávka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 39 Co 65/2023-424, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 78 EXE 2297/2020-359, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. prosince 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 a exekučnímu příkazu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 150 EX 253/20-124, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 9 a JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, Exekutorský úřad Kladno, náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, jako účastníků řízení, a Agáty Morávkové, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Evou Petrovičovou, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále i jen "obvodní soud" nebo "exekuční soud") pověřením ze dne 20. 4. 2020 č. j. 78 EXE 2297/2020-14 podle § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, pověřil soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučeru, Exekutorský úřad Kladno (dále jen "soudní exekutor"), provedením exekuce podle vykonatelného exekučního titulu - rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 61 Nc 2639/2016-169. 3. Napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 obvodní soud zamítl návrh stěžovatele jako povinného (dále též i jen "povinný") na zastavení výše uvedené exekuce. 4. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud usnesením ze dne 28. 2. 2022 č. j. 39 Co 39/2022-227 usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že vedlejší účastnice jako oprávněná (dále jen "oprávněná") byla nesprávně zastoupena. 5. Usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 150 EX 253/20-286 soudní exekutor se souhlasem oprávněné zrušil exekuční příkaz ze dne 20. 4. 2021 č. j. 150 EX 253/20-124, kterým bylo povinnému pozastaveno řidičské oprávnění. 6. Napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2022 č. j. 78 EXE 2297/2020-359 obvodní soud exekuci zastavil (výrok I.). Výrokem II. povinnému nepřiznal náhradu nákladů řízení a výrokem III. povinnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 49 973 Kč. Obvodní soud rozhodl o zastavení exekuce z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. c), h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu. Výrok II. o nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému odůvodnil odkazem na § 89 exekučního řádu a § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Zastavení exekuce procesně zavinil povinný, který uhradil vymáhanou povinnost až po podání exekučního návrhu, navíc i další platby výživného v průběhu trvání exekuce nehradil povinný v plné výši. Stejné lze podle obvodního soudu vztáhnout i na náklady exekuce. Obvodní soud proto v souladu s § 89 exekučního řádu zavinění shledal na straně povinného za situace, kdy oprávněná souhlasila se zastavením exekuce po úhradě dlužného výživného a hrazení běžného výživného. 7. Proti výroku III. výše uvedeného usnesení obvodního soudu o povinnosti nahradit náklady exekuce podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu ve výroku III. změněno jen tak, že výše náhrady nákladů exekuce činí částku 45 072 Kč, jinak bylo v tomto výroku usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok I.). Výrokem II. městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud poukázal na to, že odvolání povinného směřovalo pouze proti rozhodnutí o nákladech exekuce, výroku III. napadeného usnesení, což ostatně v odvolání uvedl i sám povinný. Povinný své odvolání kromě výtek na průběh exekučního řízení a zejména k exekučnímu příkazu, týkajícímu se jeho řidičského oprávnění, vybudoval na rozdílu mezi tím, co vymohl sám exekutor a tím, co v průběhu exekuce zaplatil matce oprávněné. Stěžovatel v odvolání tvrdil, že za období od června 2019 do srpna 2022 uhradil přímo matce oprávněné výživné, které mělo činit 266 000 Kč (7 x 38 měsíců) částkou 226 814 Kč. Soudní exekutor vymohl 33 186 Kč. Městský soud dovodil, že je nerozhodné, zda v době probíhající exekuce povinný plnil exekutorovi či přímo osobě oprávněné (pod hrozbou exekuce), v tomto případě matce oprávněné, a proto odvolací námitky povinného v tomto smyslu neshledal důvodnými. Městský soud poukázal na to, že obvodní soud při rozhodování o nákladech exekuce vycházel v prvé řadě z částky 56 000 Kč, představující dlužné výživné za období od 15. 6. 2019 do 15. 3. 2020. Při výpočtu běžného výživného za období od dubna 2020 do srpna 2022 již obvodní soud správně vycházel ze sníženého výživného, tedy částky 7 000 Kč měsíčně po dobu 28 měsíců, tedy 196 000 Kč. Z uvedených důvodů (kdy dlužné výživné činilo 29 000 Kč a běžné výživné 196 000 Kč) změnil pouze výši náhrady nákladů exekuce, která činí celkem 45 072 Kč, jinak v tomto výroku prvostupňové usnesení potvrdil. II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekuční soud nesprávně interpretoval a aplikoval § 71a odst. 1 a 4 exekučního řádu a nesprávně dovodil, že exekuci na výživné lze vést ve stěžovatelově případě též příkazem k exekuci řidičského oprávnění, přičemž se nevypořádal s námitkami stěžovatele. Exekuční soud v napadeném rozhodnutí rovněž nepostupoval v souladu s procesními předpisy a nedostatečně přezkoumal i zákonnost postupu soudního exekutora. 9. Stěžovatel tvrdí, že soudní exekutor nezapočítal do dlužného výživného "částky zinkasované od oprávněného anebo částky, které zajistil vlastním přičiněním, a které pokryly dlužné výživné v prvním časovém pásmu". Dále exekutor pochybil, když do pohledávky dlužného výživného započítal dluh ve druhém časovém pásmu, i když šlo o dluh s odloženou splatností. Dále exekutor nesprávně připočítal k pohledávce dlužného výživného běžné výživné splatné v budoucnu, včetně jeho odměny vyčíslené ale z neexistujícího dluhu a další náklady exekuce. Stěžovatel zdůrazňuje, že soud nesprávně vyložil § 71a odst. 1 exekučního řádu, neboť zákonodárce určitě nemyslel pod pojmem "nedoplatek výživného" budoucí výživné, odměnu exekutora, nebo daň z přidané hodnoty. 10. Stěžovatel uvádí, že exekuční soud se v napadeném usnesení ze dne 6. 12. 2021 a opakovaně v usnesení ze dne 24. 11. 2022 nevypořádal s námitkami, které namítal ve vztahu k jeho dřívějšímu usnesení (ze dne 6. 12. 2021). Stěžovatel brojil proti nezákonné exekuci jeho řidičského oprávnění, exekutorovi a exekučnímu soudu vytýkal, že v zamítnutí jeho žádosti o zastavení exekuce a částečné zastavení exekuce (vrácení řidičského průkazu) nezohlednil rozsudek opatrovnického soudu a z něho vyplývající bezdlužnost stěžovatele na dlužné výživné. Stěžovatel exekučnímu soudu vytýkal nesprávné výpočty a procesní pochybení exekutora, které soudy nekriticky převzaly, nevypořádaly se s jeho prvním návrhem na zastavení exekuce a v případě druhého návrhu na zastavení i částečné zastavení exekuce se nezabývaly jím navrženými důkazy, kterými prokazoval bezdlužnost na dlužné výživné. 11. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud porušil jeho práva tím, že ve výroku III. usnesení tohoto soudu nezohlednil všechny jeho námitky, směřující jak proti postupu soudního exekutora, tak proti napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 6. 12. 2021 a ze dne 24. 11. 2022. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem městského soudu, který jeho požadavek na zpětné zastavení exekuce a vyčíslení zasloužené odměny exekutora v napadeném usnesení "odbyl" tím, že jeho námitky nejsou při posuzování výše nákladů exekuce relevantní. Tím, že stěžovatel trvale brojil proti exekuci řidičského oprávnění, která byla nařízena v rozporu s exekučním řádem, a obecné soudy proti tomu nezasáhly, došlo k prodloužení exekuce o minimálně 12 měsíců, což mělo přímý vliv na výpočet nákladů exekuce. 12. Stěžovatel se neztotožňuje ani s výpočtem odměny soudního exekutora. Namítá, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, ž