I.ÚS 1884/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1884/25 ze dne 28. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti SKIAREÁL KLÍNOVEC s.r.o., sídlem Belgická 681/5, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené advokátem Mgr. Lukášem Máchalem, sídlem Plzeňská 1972/158, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 292/2025-859 ze dne 31. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a města Boží Dar, sídlem Boží Dar 1, zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Polčákem, sídlem Řehenice 10, Pyšely, a společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a.s., sídlem Studentská 328/64, Karlovy Vary, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Hronem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud nečekaně zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v Ostrově. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 12 C 334/2020, stěžovatelka se žalobou proti městu Boží Dar (první žalovaný) a společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a.s. (druhá žalovaná), domáhala nahrazení jejich projevu vůle vydat kladné stanovisko s připojením stavby stěžovatelky k vodovodu a kanalizaci. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem č. j. 12 C 334/2020-601 ze dne 2. 6. 2023 žalobě vyhověl a tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 309/2023-802 ze dne 26. 9. 2024 jako soudu odvolacího. Ve věci následně rozhodoval Nejvyšší soud, který dovolání prvního žalovaného odmítl (výrok I), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a řízení zastavil (výrok II), rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu v Ostrově (výrok III) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení prvnímu žalovanému ve výši 54 506,50 Kč (výrok IV), druhé žalované ve výši 27 840 Kč (výrok V) a státu ve výši 55 366,67 Kč. (výrok VI). 3. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, dovolání druhé žalované bylo přípustné, neboť vznesla otázku dosud v rozhodovací praxi neřešenou, a proto musel přihlédnout též k vadám řízení. V dané věci přitom bylo řízení stiženo zmatečnostní vadou, neboť soudy rozhodovaly ve věci, která nenáleží do jejich pravomoci, jelikož nárok stěžovatelky nemá občanskoprávní povahu. Poněvadž státní správu na úseku vodovodů a kanalizací vykonávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, postoupil Nejvyšší soud věc Městskému úřadu v Ostrově jako úřadu místně příslušnému. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá podrobnou argumentaci k tomu, že její nárok má soukromoprávní povahu a soudy měly pravomoc o něm rozhodnout; naopak Městský úřad v Ostrově podle jejího názoru o věci rozhodovat nemůže. V této souvislosti stěžovatelka namítá porušení práva na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, neboť se ochrany svých práv domáhá již přes pět let a v důsledku postupu Nejvyššího soudu je rozhodnutí v nedohlednu. Práva stěžovatelky měla být dále porušena tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není dostatečně odůvodněno a že je pro všechny účastníky překvapivé - nedostatkem pravomoci se nezabýval žádný ze soudů a nenamítali ji ani žalovaní. Stěžovatelka zde odkazuje i na nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. 9. 2020 (N 173/102 SbNU 18), podle něhož soudy nesmějí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení. 5. Stěžovatelka brojí i proti výrokům o nákladech řízení. Jak uvádí, otázka pravomoci může být někdy velmi složitá a stěží lze po účastníkovi řízení vyžadovat, aby vždy předem tušil, zda bude řízení zastaveno, či nikoli. V posuzované věci ani soudy o své pravomoci nepochybovaly, stěžovatelka tedy o tom, že soudy nemají pravomoc spor rozhodnout, nemohla objektivně vědět a při rozhodování o nákladech řízení k tomu mělo být přihlédnuto. 6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelky o soukromoprávní povaze nároku a s odkazem na judikaturu vysvětlil, proč je podle jeho názoru příslušný právě Městský úřad v Ostrově. Jde-li o délku řízení, Nejvyšší soud rozhodl během nižších jednotek měsíců, přičemž ani dlouhá doba řízení nemůže zhojit nedostatek pravomoci soudů, ke které je Nejvyšší soud povinen přihlédnout kdykoliv za řízení i bez návrhu. 8. První žalovaný má za to, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta pro nepřípustnost, neboť řízení pokračuje před správním orgánem, který již ve věci koná. Napadeným rozsudkem tedy věc neskončila, ale v rámci pořadu práva o ní budou rozhodovat zákonem určené orgány. Stěžovatelka je pánem sporu a sama se rozhodla, jak bude své zájmy prosazovat. Podala-li žalobu, která nebyla v souladu s pořadem práva, jde o její odpovědnost se všemi důsledky. Stěžovatelkou řešená problematika pak spadá do podústavního práva a k jejímu vyřešení jsou určeny obecné soudy, nikoliv Ústavní soud, první žalovaný nadto plně souhlasí s argumentací Nejvyššího soudu. 9. Druhá žalovaná považuje napadené rozhodnutí za logické, řádně odůvodněné a opírající se o stávající judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"). Podle druhé žalované navíc nejde o konečné rozhodnutí ohledně předmětu sporu a ústavní stížnost by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. 10. Stěžovatelka v replice uvedla, že vyjádření účastníků nevyvrací její argumentaci týkající se rozlišování veřejného a soukromého práva, kterou stěžovatelka dále posílila mimo jiné o odkazy na judikaturu správních i civilních soudů. Jde-li o délku řízení, stěžovatelka netvrdí, že byla způsobena samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale že do korespondujícího práva stěžovatelky bylo zasaženo v souhrnu, neboť o připojení stavby k vodovodu a kanalizaci žádá již od roku 2019. Dále stěžovatelka uvedla, že věc má ústavní rozměr a že proti napadenému rozhodnutí nemá žádný opravný prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud by byl Ústavní soud jiného názoru, shledává stěžovatelka splněnými podmínky § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, neboť věc podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby vyčkávala do rozhodnutí o posledním prostředku ochrany. 11. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. Tomu odpovídá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. 13. V souladu s uvedeným se judikatura Ústavního soudu ustálila v závěru, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci civilních soudů a postoupení věci správním orgánům jsou nepřípustné. Procesně obdobnou situací, jako je ta nyní posuzovaná, se Ústavní soud zabýval např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 845/16 ze dne 30. 5. 2016, v němž konstatoval, že Nejvyšší soud věc svým rozhodnutím neukončil, nýbrž postoupil k rozhodování jinému státnímu orgánu, na čemž nic nemění, že jde o orgán veřejné správy. 14. Na to Ústavní soud navázal i v usnesení sp. zn. I. ÚS 470/21 ze dne 10. 3. 2021, v němž řešil přípustnost ústavních stížností proti rozhodnutím, kterými bylo civilní řízení zastaveno a žalobce byl poučen, že podle § 72 odst. 3 soudního řádu správního může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Ústavní soud uvedl, že sice došlo k zastavení řízení a k vyčerpání opravných prostředků v rámci občanského soudního řízení, ovšem nadále platí, že stěžovatel má k dispozici ochranu v rámci správního soudnict