I.ÚS 1890/16

Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 587/2008-474. Důvod zmatečnosti spatřovala v tom, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem - během ústního jednání před odvolacím soudem nedostala možnost vyjádřit se k vyjádření protistrany, soud nevyhověl žádosti o odročení a opakovaně jí napomínal, že nemá zasahovat do závěrečného návrhu své advokátky.

Krajský osud žalobu pro zmatečnost zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka a její advokátka byly k jednání řádně předvolány, ústního jednání se účastnily a měly možnost činit přednesy a navrhovat důkazy. Sama stěžovatelka prostřednictvím své advokátky uvedla, že nemá další důkazní návrhy. Stěžovatelce bylo umožněno se k věci vyjádřit prostřednictvím advokátky, jen byla opakovaně upozorněna, aby do závěrečného návrhu advokátky sama nezasahovala. Skutečnost, že nebylo vyhověno návrhu na odročení, není důvodem zmatečnosti.

Vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací činností dovolacího soudu. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem plyne, že stěžovatelka měla možnost se jednání účastnit. Odnětí možnosti jednat před soudem nelze spatřovat v tom, že soud stěžovatelce neumožnil zasahovat do přednesu její advokátky, která se k dokazování a právní stránce věci vyjádřila ještě obšírněji.

Proti rozhodnutím krajského vrchního a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejích práv na spravedlivý proces, na vyjádření ke všem důkazům a na rovnost v řízení. Setrvala na tom, že jí postupem odvolacího soud byla odňata možnost vyjádřit se k vyjádření protistrany. Toto vyjádření jí bylo předáno krátkou cestou během ústního jednání a soud jí neumožnil se s ním řádně seznámit. Zároveň jí neumožnil se k věci vyjadřovat s tím, že se za stěžovatelku bude vyjadřovat advokátka. Takový postup nebyl férový, ve vyjádření protistrany se objevily významné argumenty a stěžovatelka měla, na rozdíl od své advokátky, podrobný přehled o všech ostatních sporech, které s protistranou vedla.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016).

V projednávané věci napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu těmto požadavkům plně dostojí. Nejvyšší soud se s otázkami vznesenými stěžovatelkou ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře plně vypořádal. To ostatně konkrétním způsobem nezpochybňuje ani samotná stěžovatelka, která se vymezuje proti samotnému posouzení věci krajským a vrchním soudem.

Pro posouzení věci samotné je významné, že zjištění samotného průběhu odvolacího jednání, v němž měla být stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem, je otázka skutková. Ústavního soudu zásadně nepřísluší hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], neboť je sám neprovedl. Ze skutkových zjištění obecných soudů tak plyne, že byla v odvolacím řízení zastoupena advokátkou. Advokátka (na rozdíl od stěžovatelky) nepovažovala za nezbytné, aby jednání bylo odročeno za účelem seznámení se s vyjádřením protistrany, a přednesla závěrečný návrh. Stěžovatelka sama sdělila, že další důkazy nenavrhuje, následně však do přednesu advokátky zasahovala a domáhala se odročení. To soud nepřipustil.

Ústavní soud shledal z ústavního hlediska přiléhavým hodnocení obecných soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatelce nebyla odňata možnost jednat před soudem. Byla řádně zastoupena advokátkou, která měla možnost se k věci plně vyjádřit. Stěžovatelka také tvrdila, že její advokátka se nemohla dostatečně vyjádřit pro neznalost ostatních sporů stěžovatelky. K tomu lze jen stručně uvést, že neshledává žádný ústavně významný důvod pro to, aby soudy hodnotily procesní taktiku stěžovatelčiny advokátky. Ta dospěla k závěru, že zájmy stěžovatelky je schopna obhájit i bez odročení, případná vada tohoto odborného úsudku důvodem zmatečnosti řízení není.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.