I.ÚS 1892/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1892/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Šmejkalové, zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022 č. j. 29 Cdo 1856/2020-284, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2020 č. j. 17 Co 243/2019-251 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. května 2018 č. j. 17 C 173/2016-135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CLEAR BALANCE, SE, sídlem Podlipného 942/11, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") zastavil řízení ohledně částky 40 818 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 119 680 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce jako žalované zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 128 232 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 15 640,70 Kč (výroky III. a IV.). Vedlejší účastnice se domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 288 730 Kč jako nesplacené jistiny úvěru poskytnutého Václavu Šmejkalovi (dále jen "dlužník") na základě smlouvy o úvěru, uzavřené s předchůdcem vedlejší účastnice obchodní společností Credit Ahiance, SE, jako věřitelem, k jehož úhradě se zavázala i stěžovatelka, nebude-li úvěrovým dlužníkem splácen řádně. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v části výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 56 876,84 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), změnil rozsudek okresního soudu v části výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 62 803,16 Kč a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 62 803,16 Kč (výrok II.). Dále krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku III. o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 128 232 Kč, ve zbývající části výroku III. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna splnit uloženou povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). V předmětné věci šlo o druhý rozsudek krajského soudu ve věci samé, když v pořadí první rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 17 Co 243/2018-199 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1010/2019 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. 4. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastnice vzala žalobu zpět ohledně částky 56 876,84 Kč (s odůvodněním, že v tomto rozsahu započítala na úhradu žalované částky další plnění, které obdržela z insolvenčního řízení dlužníka v průběhu odvolacího řízení), proto krajský soud v uvedeném rozsahu rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku ve věci samé zrušil a řízení zastavil. V napadeném rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že dlužník podepsal smlouvu o úvěru (i) za stěžovatelku, a to na základě plné moci, kterou mu stěžovatelka udělila (viz údaj u podpisu dlužníka, podle něhož smlouvu o úvěru podepsal ,,jménem svým a podle plné moci i jménem" stěžovatelky). Stěžovatelku zavazují též Všeobecné úvěrové podmínky (dále jen "VÚP"), na které smlouva o úvěru odkazuje, neboť jakkoli VÚP podepsal jen dlužník, lze podle krajského soudu mít zato, že i v tomto směru jednal za stěžovatelku. Protože dohoda podle výslovného ujednání neruší a nenahrazuje závazek ze smlouvy o úvěru, nemůže jít o novaci ve smyslu § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Ostatně dohoda obsahuje i uznávací prohlášení stěžovatelky o její povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi nesplacenou část úvěru. Podle předchozího (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu nelze na stěžovatelku v předmětné věci nahlížet jako na spotřebitelku, když dlužník uzavřel smlouvu o úvěru za účelem financování své podnikatelské činnosti. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že plnění v insolvenčním řízení je třeba poměrně rozdělit mezi pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nesplacené části dluhu a dlužnou jistinu úvěru s příslušenstvím, neboť jde v tomto ohledu o dvě samostatné jistiny dvou pohledávek. Okresní soud tedy postupoval správně, když částku 146 313,40 Kč, uhrazenou od 23. 9. 2017 do rozhodnutí okresního soudu, rozdělil mezi pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nesplacené části dluhu a dlužnou jistinu úvěru s příslušenstvím, přičemž pro účely výpočtu poměru mezi těmito dvěma pohledávkami vyšel z výše dlužné jistiny úvěru včetně jeho příslušenství, které v součtu činily částku 933 986 Kč. Krajský soud však dospěl k odlišnému závěru, jde-li o otázku, zda a jakým způsobem započítat poměrnou část plnění v insolvenčním k řízení, připadající na dlužnou jistinu úvěru s příslušenstvím, na nárok, který vedlejší účastnice uplatnila žalobou. S ohledem na uvedené, krajský soud dovodil, že žalobou uplatněný nárok (po částečných zpětvzetích ohledně částek 40 818 Kč a 56 876,84 Kč) je v rozsahu zbývající částky 191 035,16 Kč důvodný. 5. Proti rozsudku krajského soudu v rozsahu vyhovujících výroků ve věci samé podala stěžovatelka dovolání. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání zamítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným k řešení právní otázky týkající se výkladu § 165 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jde-li o způsob započtení plnění poskytnutého vedlejší účastnici jako přihlášenému věřiteli v insolvenčním řízení dlužníka za situace, kdy věřitel do insolvenčního řízení přihlásil jistiny více pohledávek (a tyto byly zjištěny), neboť jde o právní otázku dosud Nejvyšším soudem nezodpovězenou. Nejvyšší soud poukázal na to, že v době po podání dovolání v projednávané věci v rozsudcích ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 29 Cdo 2454/2019 a sp. zn. 29 Cdo 3218/2019 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přirostly-li podle dohody stran smlouvy o úvěru smluvené úroky, s jejichž úhradou byl úvěrový dlužník v prodlení, k jistině před rozhodnutím o úpadku úvěrového dlužníka, je částka, kterou úvěrový dlužník uhradil věřiteli podle zvoleného způsobu řešení úpadku v průběhu insolvenčního řízení na úhradu této části pohledávky (přihlášené a zjištěné jako část jistiny vzniklá kapitalizací úroků), úhradou jistiny pohledávky ve smyslu § 165 odst. 4 insolvenčního zákona). Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky (viz § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž jistinou pohledávky (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2766/2007). Z uvedeného ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud dovodil, že plnění vyplacené vedlejší účastnici (insolvenčnímu věřiteli dlužníka s výše zjištěnými pohledávkami) bylo v souladu s § 165 odst. 4 insolvenčního zákona započteno nejprve na jistiny (zjištěných) pohledávek z titulu nesplaceného úvěru a smluvní pokuty, a to poměrně [viz též § 1 písm. a), § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona]. Samotná skutečnost, že vedlejší účastnice přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu nesplacené jistiny úvěru jako dvě dílčí pohledávky (jistinu původně "půjčené" částky a "část jistiny úvěru odpovídající částečně umořenému kapitalizovanému úroku z úvěru"), na uvedeném nic nemění. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé shledal správným, a proto dovolání zamítl. Ve vztahu k dalším stěžovatelkou nastíněným otázkám neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy učinily v předmětné věci nesprávný závěr, že stěžovatelka přistoupila k žalovanému dluhu jako solidární dlužník, resp. na nesprávném posouzení otázky jednání zmocněnce stěžovatelky, když dovodily, že podpis dlužníka na VÚP lze posoudit jako podpis v zastoupení stěžov