Ústavní soud I.ÚS 1893/24 – Účastník

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva být stíhán jen ze zákonných důvodů zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na obhajobu zaručeného čl. 40 odst. 3 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít stručně řečeno tak, že byl stěžovatel odsouzen za trestné činy, jejichž znaky podle stěžovatele nebyly naplněny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což (a za sbíhající trestné činy, za které byl odsouzen dřívějšími rozsudky) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti. Spolu se stěžovatelem byli tímto rozsudkem odsouzeni další dva spoluobžalovaní. Šlo o v pořadí již třetí rozsudek okresního soudu v této věci, jehož předchozí rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem.

Trestného činu se měli obžalovaní dopustit ve zkratce tím, že stěžovatel vystavil fiktivní faktury, v nichž byla jako dodavatel neuskutečněného plnění uvedena společnost A, a jako odběratel společnost B. Zároveň tyto dvě společnosti (společnost A jednající stěžovatelem a společnost B jednající spoluobžalovaným M. K.) uzavřely kupní smlouvy o prodeji movitých věcí v hodnotě několika milionů korun, jimiž byly tyto věci převedeny na společnost A. K zaplacení kupní ceny ale nikdy nedošlo, neboť stěžovatel za společnost A provedl jednostranný zápočet, kterým na kupní cenu započetl pohledávky dle výše zmíněných faktur.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadený rozsudek k odvolání stěžovatele a státního zástupce zrušil pouze ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků, k trestu zákazu činnosti a k peněžitému trestu. Důvodem zrušení a nového rozhodnutí o trestu bylo nepřesné vymezení trestných činů, za které byl uložen souhrnný trest.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobžalovaného J. K. odmítl, k dovolání spoluobžalovaného M. K. pak rozsudky soudů nižších stupňů co do výroku o trestu částečně zrušil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dokazováním byla potvrzena jeho nevina, soudy k tomu však nepřihlížely, naopak akceptovaly konání státního zástupce, který rezignoval na svoji povinnost dokazovat i to, co svědčí ve prospěch obviněného. Státní zástupce podle stěžovatele navíc ani nebyl schopen stíhaný skutek řádně vymezit a konzistentně právně kvalifikovat.

Dále stěžovatel uvádí, že soudy popřely zásadu subsidiarity trestní represe, neboť šlo o věc, u níž k dosažení sledovaného cíle postačovaly prostředky občanského práva, jak ukázalo insolvenční řízení vedené na majetek společnosti B.

Stěžovateli navíc údajně nebyl prokázán motiv ke spáchání trestného činu, neboť pro společnost B obstarával peněžní prostředky i lidské zdroje, majetkové poměry společnosti tak naopak zlepšoval. Chybí-li pro jednání stěžovatele motiv, absentuje údajně jeden ze zákonných znaků trestného činu, kterým je úmysl.

Konečně stěžovatel poukazuje i na to, že trestný čin, pro který byl odsouzen, je trestným činem výsledečným, má se tedy projevit účinkem, zde vzniklou škodou. Vznik škody byl ale podle stěžovatele provedenými důkazy vyloučen, o čemž mají svědčit závěry znalců. Stěžovatel v této souvislosti bez bližšího rozvedení poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-C5-9 ze dne 26. 7. 2017, usnesení téhož soudu č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-B-110 ze dne 11. 1. 2021 a na konečnou zprávu insolvenční správkyně dlužníka B.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není běžnou přezkumnou instancí. Ostatně jen soud (myšleno soud obecný) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky). Zásah do rozhodování trestních soudů ze strany Ústavního soudu je namístě jen u skutečně závažných pochybení trestních soudů, typicky v případech, kdy soud opomene důkaz, vychází z důkazů získaných nezákonně či učiní závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

V posuzované věci Ústavní soud pochybení, natož závažná, neshledal.

Námitky stěžovatele vůči postupu státního zástupce jsou vesměs obecné. Povšechnost tvrzení, že státní zástupce rezignoval na svoji povinnost dokazovat i to, co svědčí ve prospěch obviněného, Ústavnímu soudu ani neumožňuje, aby se k tomuto argumentu podrobněji vyjádřil. Obecná je pak i námitka, že státní zástupce nedokázal stíhaný skutek vymezit a právně kvalifikovat. K ní lze nicméně alespoň uvést, že jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, bylo teoreticky možné podřadit pod různé, dokonce závažnější trestné činy (což ostatně v bodu 40 napadeného usnesení připustil i Nejvyšší soud), přičemž konečné slovo mají v tomto směru soudy. Není proto podstatné, že státní zástupce původně v obžalobě posoudil jednání obžalovaných jako zločin poškození věřitele, což následně při ústním přednesu obžaloby doplnil o konstatování, že toto jednání lze posoudit i jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Důležité je, aby byla zachována totožnost skutku a obžalovaní měli dostatek prostoru k řádné obhajobě. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tomu tak nebylo.

Ke stěžovatelově námitce o absenci zavinění se dostatečně vyjádřil již Nejvyšší soud v bodě 39 napadeného usnesení. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel vystavil vůči společnosti B faktury na neexistující plnění, za společnost A podepsal kupní smlouvy, jimiž došlo ke zcizení majetku společnosti B, a následně provedl zápočet fiktivních pohledávek dle uvedených faktur na pohledávky společnosti B z kupních smluv. Za této situace je závěr okresního osudu, že tím stěžovatel úmyslně umožnil spáchání trestného činu, logický a přiléhavý. To, že stěžovatel dle svých slov společnosti B poskytl nějaké finanční plnění, na uvedeném závěru nemůže nic změnit.

Tvrzení stěžovatele, že z důkazů neplyne vznik škody, pak neodpovídá skutečnosti. Výsledkem činnosti obžalovaných bylo, že společnost B přišla o majetek (který zcizila kupními smlouvami), aniž by obdržela jakoukoli protihodnotu, neboť místo zaplacení kupní ceny došlo k započtení fiktivní pohledávky společnosti A (přitom k plnění, které společnost A fakturovala, nikdy nedošlo). Obstojí tak závěr trestních soudů o vzniku škody, který oproti tvrzení stěžovatele potvrdil i znalecký posudek.

Rozhodnutí insolvenčních soudů ani jiné stěžovatelem zmiňované listiny z insolvenčního spisu nejsou s tímto závěrem v rozporu. Stěžovatel koneckonců ani nevysvětluje, co konkrétně by měla jím odkazovaná rozhodnutí a zpráva insolvenční správkyně dokazovat. Proto jen stručně Ústavní soud konstatuje, že rozsudek insolvenčního soudu č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-C5-9 je rozsudkem pro uznání, kterým byla určena neúčinnost kupních smluv a společnosti A byla pro případ, že "koupené" věci nevydá do majetkové podstaty dlužníka, uložena povinnost zaplatit rovnocennou finanční náhradu ve výši 7 461 563 Kč. Není vůbec zřejmé, proč by tento rozsudek svědčil o tom, že řešeným jednáním nedošlo ke škodě.

To stejné platí i o usnesení insolvenčního soudu č. j. KSPA 59 INS 30721/2014-B-110, jímž byla schválena konečná zpráva insolvenční správkyně, jakož i o konečné zprávě samotné, podle níž "neúčinnosti právního jednání bylo úspěšně dosaženo, avšak příslušnou pohledávku se nepodařilo vymoci ani v následném exekučním řízení". To naopak indikuje, že ke škodě došlo. Na vzniku škody trestnou činnosti přitom nemění nic to, že v jejím důsledku poškozený (či jakýkoli jiný subjekt) disponuje pohledávkou, a to ani v případě - jak tomu bylo dle závěrečné zprávy nyní - že tuto pohledávku úplatně postoupí na jiného.

Závěry insolvenčního řízení pak nejsou relevantní ani z hlediska stěžovatelem zmiňované subsidiarity trestní represe. Jak k tomu v napadeném usnesení uvedl krajský soud, jednání stěžovatele bylo promyšlené a směřovalo k vyvedení majetku ze společnosti v hodnotě několika milionů korun. Použití prostředků trestního práva nelze v tomto světle považovat za neústavní.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.