I.ÚS 1897/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1897/15 ze dne 25. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Hanny, zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Praha 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 4234/2014-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 15 Co 421/2013-66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2013, č. j. 38 C 423/2012-40, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 26. 6. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 11 Listiny. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2013, č. j. 38 C 423/2012-40, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti tak, že se žaloba zamítá (výrok I.). Následně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo stavby zřízené roku 1962 se řídí ustanovením § 155 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, za současného užití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v takovém rozsahu, jak jej určuje § 854 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž stanoví, že není-li dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 4. 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 15 Co 421/2013-66, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. 5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 4234/2014-84, odmítnuto, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. K předmětné právní otázce se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011. 6. Proti shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost. II. 7. Stěžovatelka má za to, že nabytím účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se právo stavby vzniklé za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, počalo řídit právní úpravou práva osobního užívání pozemků, jakožto institutu obsahem a účelem nejbližšímu dosavadnímu právu stavby (§ 496 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Proto též dovozuje, že právní vztah založený jako právo stavby v roce 1962 se na základě § 872 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (který se řídil právní úpravou práva osobního užívání pozemků), transformoval na právo vlastnické. Vlastnické právo k pozemkům, které byly předmětem osobního užívání, tak vzniklo ex lege okamžikem nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, tj. ke dni 1. 1. 1992. 8. Soudy tak podle stěžovatelky nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení § 854 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 9. K rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka uvádí, že pokud bylo její dovolání odmítnuto s odůvodněním, že daná právní otázka již byla v minulosti ze strany Nejvyššího soudu řešena s odkazem na rozhodnutí ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, pak je třeba konstatovat, že zmíněné rozhodnutí se zabývá otázkou odlišnou od otázky, kterou položila stěžovatelka. 10. Stěžovatelka má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky, zda došlo s účinností zákona č. 509/1991 Sb., tj. novely zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k transformaci práva stavby zřízeného v režimu zákona č. 141/1950 Sb., které se ode dne 1. 4. 1964 řídilo na základě ustanovení § 496 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, právní úpravou práva osobního užívání pozemků dle § 198 až § 221 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na právo vlastnické k pozemku. III. 11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. 13. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). 14. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. 15. Obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadána ústavní stížností stěžovatelky, své právní názory podrobně a přesvědčivě odůvodnily, právní názory mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a Ústavní soud k nim nemá žádné výhrady. Ústavní stížnost stěžovatelky představuje pokračující polemiku s právními závěry soudů a od Ústavního soudu požaduje jejich přehodnocení. Stěžovatelka předkládá argumenty, s nimiž se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, k čemuž však Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené, není povolán. V posuzované věci se jedná o výklad běžného práva, který nedosahuje ústavněprávní roviny. 16. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že jí bude zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu právnímu názoru, ale je jí zajištěno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže založit sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. 17. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a s ohledem na to, že je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když shledal, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. 18. V posuzovaném případě Ústavní soud nejen že nezjistil porušení ústavněprávních principů, ale navíc se ztotožnil i s právními závěry obecných soudů. Právo stavby zde bylo zřízeno smlouvou dle § 155 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a to na dobu 60 let. Následně po nabytí účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obecné soudy správně aplikovaly jeho ustanovení § 854, z něhož je patrné, že právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964 se, pokud není upraveno jinak, řídí ustanoveními tohoto předpisu s výjimkou vzniku a nároků z těchto právních vztahů, které se posuzují podle dosavadních předpisů. Jinými slovy, vznik a nároky z práva stavby zřízeného před 1. 4. 1964 se posuzují podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Takový právní závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, jak konstatoval soud prvního stupně. 19. Z uvedeného logicky vyplývá, že právo stavby, které vzniklo před 1. 4. 1964, vzniklo za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a trvá tak po dobu, která byla stanovena ve smlouvě, tj. 60 let. Nelze tak po nabytí účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jenž výslovně právo stavby neupravoval, hovořit ani o jeho tra