I.ÚS 1899/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1899/17 ze dne 12. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Smržové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. 7 To 25/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále bylo podle názoru stěžovatelky napadené usnesení vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. 2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že dne 28. 2. 2017 vydal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesení č. j. VZV 12/2014-2131, kterým bylo dle § 12 odst. 2 písm. b), písm. c) zákona č. 279/2003 Sb. o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, za použití § 45 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodnuto o prodeji plavidla - jachty, model PRINCES V 42, výrobní číslo GB-PYI42I88G303, registrovaného v Registru jachet u přístavního orgánu Rijeka v Chorvatsku, zapsaného na jméno stěžovatelky, které bylo usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 10. 2014, č. j. VZV 12/2014-712, podle § 79f trestního řádu zajištěno jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, o které bylo rozhodnuto napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 7 To 25/2017 tak, že dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla její stížnost jako nedůvodná zamítnuta. 3. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil tak, že uzavření kupní smlouvy týkající se předmětné lodi mezi obviněným a stěžovatelkou (dcerou obviněného) bylo simulovaným úkonem, který pro nedostatek vážnosti vůle byl absolutně neplatným, což vyplývá z odposlechů telefonních hovorů. Okolnosti, za nichž byla tzv. kupní smlouva uzavřena, a samotná prohlášení obviněného o tomto úkonu plně odůvodňují závěr, že tzv. koupě byla jen předstíraným úkonem, při kterém minimálně absentoval projev vážné vůle a který nemohl vyvolat důsledky jinak spojované s kupní smlouvou týkající se movité věci. Ohledně prodeje zajištěné věci vrchní soud dovodil, že jachta, stejně jako motorové vozidlo, postupem času ztrácí na tržní hodnotě, což vyplývá nejen z neformálního stanoviska vyžádaného státním zástupcem od příslušného znalce, aniž by bylo nutno činit prohlídku plavidla, ale v dané věci i z faktu, za jakou částku obviněný toto plavidlo zakoupil, za jakou jej fiktivně prodal své dceři, a to v relaci za jakou částku jej po tomto „převodu vlastnictví“ nabízel bez odezvy ke koupi další osobě. Na základě těchto skutečností vrchní soud dovodil nejen tržní cenu dotčeného plavidla, ale i to, jaký k němu měla vztah stěžovatelka. K námitce, že státním prodejem zajištěných věcí není dosaženo skutečné tržní ceny prodávané věci, se vrchní soud vyjádřil tak, že má sice jisté opodstatnění, nicméně není pravidlem, a navíc v posuzované věci lze oprávněně očekávat, že trestní stíhání jen tak záhy neskončí, že tržní hodnota plavidla bude klesat a že bude do pravomocného rozhodnutí ve věci nižší než případný současný prodej v dražbě. Vrchní soud poukázal na to, že k prodeji zajištěného majetku bez souhlasu obviněného se opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud, jenž např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2284/16 konstatoval, že smyslem ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka a priori nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času. Prodej zajištěného majetku přitom nelze považovat za součást výkonu rozhodnutí, nýbrž jde o součást správy zajištěného majetku (nejde tu o zbavení vlastnictví, ale o transformaci hodnoty majetku téhož vlastníka z jedné formy do formy jiné), která má zabránit snížení jeho hodnoty, což ve své podstatě prospívá též obviněnému. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že je výlučným vlastníkem dotčeného plavidla, neboť vlastnictví k plavidlu řádně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2013 od svého otce a opak nebyl v dosavadním řízení prokázán. Jelikož vlastnictví plavidel podléhá registraci, nemohl otec stěžovatelky tímto převodem své bývalé vlastnictví plavidla ani jeho převod na stěžovatelku zakrýt. Ani zmiňované úryvky z odposlechů nic neprokazují ve vztahu k údajné fiktivnosti kupní smlouvy. Do dnešního dne nebyla stěžovatelka konfrontována s údajnými odposlechy svého otce, které mají svědčit o tom, že při uzavírání kupní smlouvy na plavidlo absentoval projev vážné vůle. Stejně tak nebyl k přechodu vlastnického práva a zejména jeho důvodům vyslechnut ani její otec. Dále ve své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že o tom, že je skutečným vlastníkem plavidla, svědčí fakt, že s ní jako s vlastníkem jedná i státní zástupce, neboť jí doručuje příslušná rozhodnutí vztahující se k plavidlu. Taktéž vrchní soud s ní jedná jako s vlastníkem plavidla, neboť její stížnost nezamítl dle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako stížnost podanou osobou neoprávněnou, nýbrž rozhodl dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy zamítl její stížnost jako nedůvodnou. 5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí ve věci. Dále Ústavní soud připomíná, že je tímto soudem projednávána i ústavní stížnost otce stěžovatelky pod sp. zn. II. ÚS 1902/17, která směřuje taktéž proti výše uvedenému rozhodnutí vrchního soudu. Otec stěžovatelky v této ústavní stížnosti potvrzuje, že výlučným vlastníkem plavidla je stěžovatelka, že vlastnictví k jachtě nabyla řádně a je také řádně registrována v příslušné evidenci jako vlastník. 6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech