Ústavní soud I.ÚS 1903/24 – Vazba

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 2 a 5 a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K těmto porušením mělo dojít ponecháním stěžovatele ve vazbě bez řádného odůvodnění.

Dne 13. 12. 2023 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 37 Nt 1662/2023-41 ze dne 15. 12. 2023 vzal stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Usnesením č. j. 37 Nt 2510/2024-51 ze dne 11. 4. 2024 obvodní soud k návrhu státní zástupkyně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, nepřijal záruky za chování stěžovatele ani jeho písemný slib a zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

Jak obvodní soud uvedl, dosud zjištěné skutečnosti nadále nasvědčují tomu, že byl trestný čin spáchán a že jej spáchal stěžovatel. Ohledně důvodů předstižné vazby obvodní soud přihlédl mimo jiné k tomu, že se stěžovatel měl trestné činnosti dopustit promyšleně na základě nabídky osoby, kterou pořádně neznal, a s cílem získat finanční prostředky, ačkoli v dané době měl zajištěný příjem. K trvání vazby pak obvodní soud konstatoval, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nebyly shledány průtahy, vyšetřování postupuje plynule a jeho dalším výstupem je mimo jiné nalezení těla poškozeného, jakož i následně zahájené trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Trestní stíhání tak s pokračujícím vyšetřováním nabývá na důvodnosti i závažnosti.

Stěžovatelovu stížnost proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Městský soud se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně a dodal, že spoluobviněný S. i svědkyně Y. K. uvedli, že jednání stěžovatele bylo plánováno dlouhodobě a sofistikovaně, přičemž svědkyně Y. K. při výslechu dne 14. 12. 2023 uvedla, že "potom chtěl udělat podobný jako s tím D. Ten L. se s O. neznal. Stalo se to asi před měsícem". Z toho lze dle městského soudu usuzovat, že jednání vůči poškozenému D. A. nebylo ojedinělým a zřejmě ani posledním případem. Důvody pro předstižnou vazbu tedy oproti předchozímu rozhodování v souladu s doktrínou tzv. zesílených důvodů podle městského soudu zesílily.

Nad rámec městský soud poznamenal, že u stěžovatele by byly dány i důvody vazby útěkové, a to i s ohledem na nové obvinění ze zvlášť závažného zločinu vraždy, které následovalo po nalezení ostatků poškozeného. Ačkoli stěžovatel svou vinu popírá, provedené důkazy údajně hovoří v jeho neprospěch, např. svědek M. Z. při rekognici poznal obviněného, který se měl nacházet na místě, kde byly ostatky nalezeny.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že na úrovni rozhodování obvodního soudu porušení svých ústavně zaručených práv nespatřuje. Šlo jen o posouzení přiléhavosti argumentů obvodního soudu, se kterými nesouhlasil, a proto proti prvostupňovému rozhodnutí podal stížnost. Ovšem městský soud rozhodnutí o tomto opravném prostředku podle stěžovatele "vzal po svém" a právě zde mělo dojít k flagrantnímu porušení stěžovatelových práv.

Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud dospěl k závěru o zesílení vazebních důvodů na základě výpovědi svědkyně Y. K., ačkoli k ní došlo 14. 12. 2023, tedy ještě před vzetím stěžovatele do vazby. Stěžovatel se navíc údajně nemohl k tomuto důkazu vyjádřit. Návrh státní zástupkyně na ponechání stěžovatele ve vazbě se o toto svědectví neopírá a obvodní soud je sice zmínil, nevysvětlil ovšem, z jakého důvodu je pro rozhodnutí o vazbě podstatné.

Podle stěžovatele navíc z této výpovědi nic, co by svědčilo o naplnění vazebních důvodů, neplyne. Městský soud ve svém rozhodnutí uvádí tři stručné věty, které prezentuje jako citaci, ačkoli má jít o volnou parafrázi, a které navíc soud musel doplnit o vlastní poznámky, aby vůbec byly srozumitelné. Z protokolu o výslechu svědkyně je navíc podle stěžovatele zřejmé, že se vyjadřovala jen neurčitě a rámcově, a pokud městský soud na základě její výpovědi vytvořil novou konstrukci vazebního důvodu, měl stěžovatel právo se k ní vyjádřit.

Stěžovatel dále namítá, že se městský soud nad rámec řízení o stížnosti pustil do hodnocení důkazů, činil tak navíc v rozporu se spisem, neboť svědek Z. rozhodně stěžovatele neidentifikoval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že se stěžovatel nemohl k důvodům, pro které byl ponechán ve vazbě, resp. konkrétně k výpovědi svědkyně Y. K., vyjádřit. Předně, z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel má přístup k protokolu o výslechu. Obvodní soud pak v rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě výslovně uvedl, že vycházel i z výpovědi této svědkyně. Při podání stížnosti si tedy stěžovatel mohl být vědom, že je tento důkaz vnímán jako relevantní pro vazební rozhodnutí.

Je pravda, že obvodní soud nerozvedl, co přesně z tohoto důkazu dovodil, to ovšem neznamená, že by tento případný nedostatek nemohl odstranit městský soud v řízení o opravném prostředku. Stížnostní soud se nemusí omezit jen na prostou reprodukci toho, co již řekl soud první stupně, nýbrž může jeho argumentaci v reakci na stížnostní námitky posílit či rozvést.

Namítá-li pak stěžovatel, že uvedený důkaz není dostatečný pro jeho ponechání ve vazbě, Ústavní soud připomíná, že hodnocení důkazů náleží obecným soudům; nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavnosti, Ústavní soud jeho výsledky nepřehodnocuje.

Z protokolu o výslechu svědkyně, jak ho cituje stěžovatel v ústavní stížnosti, je patrné, že městský soud při reprodukci toho, co z výpovědi považoval za podstatné, nezměnil její význam, a pokud citované věty doplnil o vlastní vysvětlivky, bylo tomu tak jen ve vztahu k těm slovům a údajům, které se z povahy věci stanou vytržením textu z většího celku nejasnými (zájmena, určení času).

Uvedla-li přitom svědkyně, že stěžovatel zamýšlel dopustit se stejného jednání i vůči další osobě, nelze úvaze městského soudu, že je tím posílena argumentace soudu prvního stupně o naplnění podmínek předstižné vazby, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V této souvislosti je ostatně vhodné připomenout, že závěry soudů v rámci vazebního rozhodování jsou činěny jen v určité míře pravděpodobnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/16 ze dne 23. 2. 2016).

Stěžovateli lze dát za pravdu, že došlo-li k uvedenému výslechu ještě před rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby, nejde nyní o novou skutečnost. Doktrínu zesílených důkazů ovšem nelze interpretovat tak kategoricky, jak naznačuje stěžovatel, tedy že by při každém novém rozhodování o setrvání ve vazbě musely orgány činné v trestním řízení přijít s novými, dosud neznámými důkazy svědčícími o naplnění vazebních důvodů. V souladu s uvedenou doktrínou vazební důvody v čase slábnou, to ovšem neznamená, že by důvody, které vedly k rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, nemohly obstát i při následném rozhodnutí o setrvání obviněného ve vazbě, jsou-li tyto dostatečně silné navzdory jejich oslabení plynutím času (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3221/23 ze dne 7. 2. 2024 či sp. zn. I. ÚS 3330/23 ze dne 13. 3. 2024). Jak k tomu uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1009/24 ze dne 24. 4. 2024: "Postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje. Konkrétní skutečnosti z počáteční fáze trestního řízení mohou ztrácet na významu a pro ospravedlnění dalšího trvání vazby už nemusí postačovat. Soudy tak nemohou jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování, aniž by zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti, a aniž by vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nutné. To však současně neznamená, že ony konkrétní skutečnosti nemohou být i nadále přesvědčivé a další trvání vazby ospravedlňovat. Dosavadní důvody musí být při prodloužení vazby buď nadále dostatečně silné, nebo musí být posíleny dalšími důvody. Jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují."

Rozhoduje-li soud o setrvání obviněného ve vazbě, zkoumá, zda jsou nadále naplněny vazební důvody. Není přitom důvod, aby svůj závěr o existenci vazebních důvodů neposílil např. i o novou argumentaci vztahující se k již známým důkazům.

Zde je navíc potřeba upozornit, že při zvažování, zda je namístě stěžovatele nadále ponechat ve vazbě, soudy nevyšly jen z uvedené výpovědi, ale i z dalších skutečností, jak je obvodní soud reprodukuje v bodě 10 svého rozhodnutí. Mezi ně patří mimo jiné nalezení těla poškozeného a vznesení nového obvinění vůči stěžovateli, a to pro zvlášť závažný zločin vraždy. K tomu došlo až poté, co byl stěžovatel vzat do vazby.

Vznáší-li konečně stěžovatel námitky proti úvahám městského soudu ohledně toho, zda městským soudem zmíněné důkazy nasvědčují, že se stěžovatel zločinu vraždy dopustil, šlo o úvahy, které neměly na výsledek stížnostního řízení vliv, neboť byly vyřčeny nad rámec rozhodnutí v kontextu úvah o vazebním důvodu tzv. útěkové vazby, který vůči stěžovateli uplatněn nebyl. Toho si je sám stěžovatel vědom. I kdyby tedy měl stěžovatel pravdu ohledně rekognice svědkem Z., nebyl by to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.