I.ÚS 1904/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1904/10 ze dne 19. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ježek software, s.r.o., se sídlem Mariánská 3233, 470 01 Česká Lípa, IČ: 27282805, zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Polevsko č.p.183, 471 16 Polevsko, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní správa sociálního zabezpečení Česká Lípa (dále jen "OSSZ") platebním výměrem ze dne 28. 8. 2007, č. 7/937/07, č. j. 27001/300/9014/28.8.2007/0/7/2007/PV /MO/7/937/BAR (dále jen "PV"), stěžovatelce podle § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění (dále jen "ZOPSZ") uložila povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za kontrolované období od 2. 10. 2006 do 31. 7. 2007 ve výši 887 760 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 49 447 Kč, vypočtené k datu vyhotovení platebního výměru. Proti PV OSSZ podala stěžovatelka odvolání, které Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 31. 10. 2007 č. j. 3407/9010/5.10.2007/107-38/07/ZFR zamítla a napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení stěžovatelka podala správní žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci původním rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 rozhodnutí (v rozsudku konkretizovaném) žalované České správy sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") o odvolání i jemu předcházející PV OSSZ pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (výroková část I.); dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 11 172 Kč k rukám jejího právního zástupce (výroková část II.). Krajský soud poukázal na to, že podle § 3 odst. 1 a § 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPSZ") je povinnost organizace a malé organizace platit pojistné dána stanovením tří prvků, jimiž jsou rozhodné období, vyměřovací základ a procentní sazba z tohoto vyměřovacího základu. V průběhu roků 2006 a 2007 nedoznaly žádné změny ani rozhodné období (tj. kalendářní měsíc) ani procentní sazba. Vyměřovací základ organizace a malé organizace byl do 31. 12. 2006 v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) ZPSZ vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Krajský soud zdůraznil, že tento pojem však nebyl v době od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2007 upraven vůbec a v době od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007 byl vymezen v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 39/2007 Sb. (dále jen "NV"). Absentující definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace přitom není nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení ZPSZ ani ze souhrnu více jeho ustanovení. To nepřímo připustila i žalovaná, která své rozhodnutí o odvolání postavila převážně na obhajobě závaznosti a aplikovatelnosti NV. ZPSZ tedy po celou dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval definici veškerých předpokladů pro stanovení výše pojistného malé organizace a pro tuto nekonkrétnost zákonné úpravy nevznikla stěžovatelce povinnost platit za uvedené období pojistné. Krajský soud se domníval, že definice vyměřovacího základu formou nařízení vlády je v rozporu s ústavní maximou, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Vláda je sice podle čl. 78 věty první Ústavy ČR oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, avšak tento prováděcí předpis nemůže vybočit ze zákonných mezí, které jsou buď výslovně stanoveny, nebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona, jak Ústavní soud dovodil v několika judikátech. Mezemi zákona je třeba rozumět i zákonem stanovený rámec povinností dotčených subjektů, které přitom nelze dotvářet formou nařízení vlády tak, aby byly identifikovatelné a vymahatelné. Odstraňování nedostatků a pochybení zákonodárné moci aktivitou moci výkonné je v rozporu s principem dělby moci. Navíc v případě přípustnosti zakotvení jedné z podmínek povinnosti fyzické či právnické osoby formou nařízení vlády by bylo možné stanovení všech potřebných podmínek tímto prováděcím předpisem; to by vedlo k absurdnímu stavu, kdy by zákon obsahoval pouze jednoduché pokyny určitého chování, přičemž obsah a podmínky takto stanovené povinnosti by mohly být dotvořeny formou podzákonného předpisu. Hradbou bránící takové případné tendenci může být jen striktní požadavek, aby veškeré případy, kdy státní moc zasahuje do sféry fyzických a právnických osob, byly vymezeny zákonem a nikoliv předpisy nižší právní síly. Uvedený nedostatek zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, tedy nebyl ústavně konformním způsobem odstraněn, což činí nařízení vlády č. 39/2007 Sb. neaplikovatelným. Jím přitom není soud vázán, neboť podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Podle závěru krajského soudu tedy žalobci za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nemohl vzniknout žádný dluh na pojistném, takže rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je třeba považovat za nezákonná. Proti citovanému rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení; poukázala především na to, že definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace lze logicky dovodit z celého kontextu ZPSZ ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Kasační soud poukázal na to, že v důsledku několika novelizací ZPSZ přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, neboť citovaný zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace; vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády, které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze ZPSZ č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc, pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo NV č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 ZPSZ je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy NV nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR vázán. Kasační soud následně poukázal na to, že podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů; tedy ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení ZPSZ může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod. Podle kasačního soudu ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž ZPSZ obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného; stejně tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci