I.ÚS 1949/20

Okresní soud ve Znojmě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl uznán vinným a odsouzen, ač nezletilý, jehož výživu měl zanedbat, nestrádal, a tato jeho obhajoba nebyla zohledněna. Stěžovatel po celou dobu poskytuje nezletilému v rámci jejich pravidelného a častého styku naturální plnění v podobě ošacení, obuvi, hraček, sportovních a vzdělávacích potřeb či léků. Svůj podíl na péči o nezletilého nechce stěžovatel omezit výhradně jen na placení výživného; uvádí, že si je vědom neshod s matkou nezletilého, je ale přesvědčen, že také on zná potřeby syna a je schopen je sám a přímo uspokojovat. Proto je přesvědčen, že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Dále má za to, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) a k tomu odkazuje na komentáře k uvedené problematice, podle kterých musí být naplněna společenská nebezpečnost trestného činu, a současně musí být aplikace netrestního předpisu nedostatečná - ani jeden požadavek nebyl splněn - k tomu odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1372/2016 ze dne 11. ledna 2017.

S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel si je vědom své povinnosti platit výživné na nezletilého, nesouhlasí s jeho výší, stanovenou rozhodnutím obecného soudu (rozsudek nalézacího soudu č. j. Nc 1020/2014-254 ze dne 25. listopadu 2015 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 21 Co 46/2016 ze dne 17. května 2016), neboť je přesvědčen, že část z výživného bude matka nezletilého, s níž nemá dobré vztahy, užívat k jiným účelům. Stěžovatel má zájem podílet se na výchově i na výživě, chce však přispívat adresně na účely, s nimiž se ztotožní (školka).

Postup obecných soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které zkoumají, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a své úvahy musí v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle - o takový případ v souzené věci nejde. Obecné (trestní) soudy jen reagovaly na stěžovatelův nesouhlas s pravomocným rozhodnutím jiného (opatrovnického) soudu, jímž byla stanovena výše výživného. Jiný názor, subjektivní přesvědčení stěžovatele o nesprávně určené výši výživného, jej neopravňuje svévolně ji moderovat (snižovat) a nezakládá ani důvodnost ústavní stížnost. Z rozhodnutí je dále patrné, že vůči stěžovateli je vedena exekuce k vymožení dlužného výživného - ani tato okolnost ovšem nevedla k tomu, aby stěžovatel svého škodlivého jednání zanechal a hradil výživné ve stanovené výši.

Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jakou lze za jeho spáchání uložit sankci; čl. 8 odst. 2 Listiny vylučuje, aby kdokoliv byl stíhán z jiných než zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, netvrdí však nic dalšího, co by mohlo zpochybnit správnost (zákonnost) jejich postupu. Stěžovatel mimo opakování důvodů, jimiž ospravedlňuje své jednání, neuvedl žádnou okolnost svědčící o tom, že obecné soudy zasáhly jeho zaručená práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.