I.ÚS 1970/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1970/23 ze dne 6. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. Č., zastoupeného Mgr. Karolínou Volkov, advokátkou, sídlem Pod Habřím 83, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023 č. j. 24 Cdo 230/2023-362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 28 Co 102/2022-323 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. října 2021 sp. zn. 61 Nc 504/2021-178 (28 P a Nc 64/2021), spojené s návrhem na zrušení § 776 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a J. N., O. N., a nezletilého L. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3, čl. 4, čl. 5, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Součástí ústavní stížnosti je rovněž s ní spojený návrh stěžovatele na zrušení § 776 zákona č. 89/2012, občanský zákoník. 3. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se návrhem ze dne 26. 2. 2021 domáhal určení, že bývalý manžel matky O. N. (dále jen "vedlejší účastník" či "otec") není otcem nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), a určení, že otcem nezletilého je on (stěžovatel). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem návrhy stěžovatele zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že otcovství vedlejšího účastníka k nezletilému bylo určeno tzv. první domněnkou otcovství, když rozsudek o rozvodu vedlejší účastnice (dále jen "matka") a otce nabyl právní moci dne 28. 1. 2021 a nezletilý se narodil v březnu 2021. Matka se seznámila se stěžovatelem na podzim roku 2019, intimně spolu žili od března 2020 do srpna 2020, ve společném soužití od května 2020 do září 2020. Intimní styk v době rozhodné pro početí měla matka i s matrikovým otcem nezletilého. Matka s matrikovým otcem spolu nyní opět žijí ve společném soužití od 10. září 2020, starají se o tři děti a uvažují o opětovném uzavření sňatku. Matka i matrikový otec považují za biologického otce matrikového otce. Mezi matkou, matrikovým otcem, nezletilým a jeho sourozenci jsou vytvořeny sociální vazby, které požívají ochranu a měly by se rozvíjet. Obvodní soud zvažoval, zda možné biologické otcovství může převážit nad současným sociálním a právním stavem. Zdůraznil, že matka i otec uvedli, že nebudou popírat otcovství k nezletilému, což na základě zjištěných skutečností není v rozporu se zájmem nezletilého. Stěžovateli zákon nepřiznává aktivní legitimaci k podání návrhu na popření otcovství k nezletilému, ten může podat pouze manžel matky a matka. Návrh stěžovatele na popření otcovství matrikového otce proto obvodní soud zamítl a též zamítl návrh na určení, že stěžovatel je otcem nezletilého, neboť ke změně zápisu otce v rodném listě by mohlo dojít pouze v případě předchozího popření otcovství. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Po přezkoumání věci označil dovolání stěžovatele za vadné v části, ve které zpochybňoval sociální rodičovství matrikového otce, neboť dovolání lze podat podle § 241a odst. 1, věty první, občanského soudního řádu pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K tvrzení stěžovatele, že poté, co mu bylo později v jiném soudním řízení přiznáno právo na styk s nezletilým (v době rozhodování odvolacího soudu nepravomocně), mělo vzniknout mezi ním a nezletilým sociální pouto, Nejvyšší soud konstatoval, že jde o tvrzení nových skutečností, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet (§ 241a odst. 6 občanského soudního řádu). Ve zbytku shledal dovolání stěžovatele za nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu s tím, že napadený rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení opětovně namítá, že rozhodující soudy ve věci nesprávně aplikovaly § 776 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, který je podle jeho přesvědčení v rozporu s Evropskou úmluvou o právním postavení dětí narozených mimo manželství ve spojení s Úmluvou o právech dítěte, což ze svého pohledu detailně rozebírá. Uvedené ustanovení je podle jeho mínění postaveno na vyvratitelné právní domněnce, tzn., že je možný důkaz opaku. Má za to, že důkazem, který nevyvratitelně prokazuje opak toho, co je uvedeno v rodném listě nezletilého (tj. že jeho otcem je matrikový otec), je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví molekulární genetiky, vypracovaný znalcem Ing. Alešem Hořínkem, ze kterého vyplynulo, že on (stěžovatel) je biologickým otcem nezletilého. Znovu poukazuje na to, že v době podání návrhu na zahájení řízení byl nezletilý tzv. právně volný, neboť otec nebyl zapsán v jeho rodném listě a otcovství nebylo určeno. Tvrdí, že obecné soudy mohly nařídit test otcovství k tehdy ještě nenarozenému dítěti, což neučinily a rozhodly v rozporu s pokrevním poutem. K tomu poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Podle stěžovatele je aktuální zákonná úprava, která přiznává aktivní legitimaci k popření otcovství určeného první domněnkou toliko matce a vedlejšímu účastníku, v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Okruh aktivně legitimovaných osob nesměřuje k hájení nejlepšího zájmu nezletilého, ale k hájení, dnes již přežité idey o manželství. Akcentuje též, že se mezi ním a nezletilým rozvíjí sociální pouto, když uvádí, že mu bylo následně soudy přiznáno právo na styk s nezletilým. Zpochybňuje sociální rodičovství matrikového otce a označuje za "schizofrenní" stav, kdy sociálním otcem je jak matrikový otec, tak i on (stěžovatel) na základě soudy přiznaného práva na styk. Uvádí, že nezletilý má z jeho strany 26 příbuzných a že nedojde-li k určení otcovství, bude o tyto příbuzenské vztahy ochuzen. Závěrem poukazuje na problematiku v trestně právní rovině, genetické rovině a celospolečenské rovině a rovněž zmiňuje souvislosti s dědickým právem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tz