Ústavní soud I.ÚS 1978/23

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel společně s dalšími osobami uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. května 2020. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací i odvolací soud řešily jeho věc v rozporu s trestním řádem i s judikaturou Ústavního soudu, čímž porušily jeho základní práva (odst. 53); soudy nižších stupňů totiž vycházely i z výslechu spoluobviněného, který však nebyl z procesních důvodů vůči stěžovateli použitelný (spoluobviněný jej učinil před zahájením trestního stíhání stěžovatele, ten se k němu nemohl vyjádřit, neboť spoluobviněný následně v řízení před soudem odmítl vypovídat). Přes tento závěr vyslovený v napadeném usnesení Nejvyšší soud nezrušil napadené rozsudky a uzavřel, že práva stěžovatele porušena nebyla (odst. 77). Podle stěžovatele tím však nastala shodná situace jako u dalšího z obžalovaných, který však byl obžaloby zproštěn, protože jeho trestní stíhání bylo založeno pouze též na procesně nepoužitelném výslechu. Stěžovatel je přesvědčen, že i v jeho případě jsou ostatní důkazy nedostatečné, obecné soudy porušily jeho základní práva, a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li takové porušení současně porušením základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Proto Ústavní soud ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožují. Ne každý postup (obecného soudu), který by i byl podle podústavního práva procesně nebo jinak vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Stěžovatel založil svoji argumentaci na údajném rozporu v hodnocení jeho věci Nejvyšším soudem, který jeden z důkazů, na nichž soudy nižších stupňů založily svůj závěr o vině stěžovatele, označil jako procesně nepoužitelný, aniž by současně napadené rozsudky zrušil. V projednávané věci šlo sice o důkaz primární v tom smyslu, že na jeho základě bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, nejednalo se však o jediný důkaz o účasti stěžovatele na trestné činnosti, tak jako v případě obžaloby zproštěného spoluobviněného. Ve stěžovatelově případě existovaly další důkazy (například svědectví či odposlechy), které i po vyloučení procesně nepoužitelné výpovědi umožnovaly vyslovit závěr o jeho vině. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Nejvyšší soud tuto ochranu základních práv stěžovatele poskytl a z napadeného usnesení je patrné, že se argumentací stěžovatele pečlivě zabýval a podrobně vysvětlil, proč i přes zjištěné porušení jeho práv není důvod ke kasaci.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neposkytují záruku, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka a bude vyhověno všem jeho procesním návrhům, ale poskytují "pouze" záruku, že řízení bude probíhat podle předem stanovených zákonných pravidel. Obecné soudy neporušily ani právo stěžovatele na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], neboť provedení většiny důkazů byl se stěžovatelem přítomen i jeho obhájce, jeho námitkami se obecné soudy zabývaly a vypořádaly je ústavně konformním způsobem.

Stěžovatel neuvedl v ústavní stížnosti nic, z čeho by bylo možno dovodit tvrzené porušení jeho základních práv a jeho námitky jsou jen polemikou s právními závěry obecných soudů nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Jelikož se stěžovatel spolu s ústavní stížností domáhal i odkladu vykonatelnosti napadených rozsudků, rozhodl Ústavní soud o jeho návrhu přednostně mimo pořadí, a proto odpadl důvod rozhodovat o případném odkladu vykonatelnosti.