Ústavní soud I.ÚS 1990/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o osvobození od soudních poplatků.

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud"), byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je spoluvlastníkem (spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny) pozemku p. č. X1 a pozemku p. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3 v k. ú. Jindřichův Hradec (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení.

Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen. Výrokem II. byl změněn výrok II. rozsudku okresního soudu o nákladech prvostupňového řízení. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení a výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech státu. V záhlaví uvedeným opravným usnesením krajského soudu bylo opraveno označení zástupce vedlejších účastníků jako žalovaných.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že "oba rozsudky jsou současně předmětem dovolání, z důvodu toho, že se soudy odchýlily od současné praxe Nejvyššího soudu".

Dotazem učiněným na okresním soudu Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 22. 7. 2022 u okresního soudu dovolání, o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.

Stěžovatel tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému rozhodnutí krajského soudu (výroku I.) je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem (za podmínek stanovených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) přípustné dovolání, které stěžovatel podal, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatel tak doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

O žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud nerozhodoval, neboť řízení před Ústavním soudem není zpoplatněno (usnesení ze dne 4. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2067/21).

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.