I.ÚS 1999/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1999/13 ze dne 30. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti POTRUBÍ a.s., se sídlem Praha 9, Sokolovská 207/198, právně zastoupené Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Sokolovská 247/178, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č.j. 21 Co 89/2013-374, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2012, č.j. 18 C 149/2004-340, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "při zastupování nebo" a "zastupovanou nebo", takto: Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2013, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 1. 8. 2013 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelky garantovaná čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Z vyžádaného spisového materiálu bylo Ústavním soudem zjištěno následující. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala po vedlejších účastnících, Jarmile Červené a Miloši Háskovi, zaplacení částky 28.952,05 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, jež měla stěžovatelce vzniknout zatopením jejího areálu, jehož příčinou bylo dle názoru stěžovatelky ucpání melioračního zařízení, které bylo součástí pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 15. 2. 2010, č.j. 18 C 149/2004-232, tak, že žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010, č.j. 21 Co 463/2010-258. 3. Právě uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3695/10. Ústavní soud ve svém nálezu upozornil na závěry vyplývající ze znaleckého zkoumání provedeného v řízení před obecnými soudy, z něhož vyplynuly tři možné příčiny zatopení areálu stěžovatelky - 1) nedostatečná údržba drenážního potrubí vedlejšími účastníky, 2) nevhodné provedení snížení terénu v areálu stěžovatelky a 3) překopnuté drenážní potrubí, k němuž došlo při výstavbě vodovodu obchodní společností Vodárny Kladno-Mělník, a.s. Přestože znalec označil tyto tři možné příčiny vzniku škodní události, dospěly obecné soudy k závěru, že pokud by nedošlo ke snížení terénu v areálu stěžovatelky, nedošlo by ani k jeho zatopení, a to přesto, že stěžovatelka v řízení namítala, že ke snížení terénu nedošlo nejméně od roku 1970, přičemž k vybudování drenážního systému došlo v letech 1973 - 1975, tedy pravděpodobně až v době, kdy již byl terén v areálu stěžovatelky snížen, a tudíž lze předpokládat, že drenážní systém byl budován i s ohledem na toto snížení terénu, nebo dokonce právě proto, aby tento areál zaplavován nebyl, přičemž k prokázání těchto svých tvrzení nabídla soudům též příslušné důkazy. Tyto důkazy však provedeny nebyly. Ústavní soud poukázal na to, že pokud by se stěžovatelkou tvrzené skutečnosti stran snížení terénu v jejím areálu prokázaly, bylo by toto snížení terénu ve vztahu k odpovědnosti za vzniklou škodu bez právního významu a relevanci by tak mohly mít pouze dvě zbývající znalcem označené příčiny. Ústavní soud proto rozhodnutí obecných soudů zrušil. 4. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem svědků Oldřicha Chmela a Petra Lukáška a opětovným výslechem znalce Ing. Josefa Krásného, žalobu svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, č.j. 18 C 149/2004-340, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že hlavní příčinou zatopení areálu stěžovatelky byla výstavba vodovodního potrubí, při níž došlo k přerušení drenážního systému, v důsledku čehož se v systému hromadila voda, která neměla kam odtéct. Poté, co byl přerušený drén opětovně napojen, začala nahromaděná voda odtékat, a to do areálu stěžovatelky, který byl oproti ostatnímu terénu snížen. Soud prvního stupně dále odkázal na opětovný výslech znalce, který uvedl, že jednou z příčin zatopení areálu stěžovatelky bylo i zanášení kontrolních šachtic, k němuž docházelo během výstavby vodovodu, kdy tyto šachtice nebyly zakryty a kolemjdoucí do nich odhazovali odpadky. Toto zanesení však dle znalce nebylo způsobeno zaviněním vedlejších účastníků, ale jednalo se o nedostatek na straně obchodní společnosti, jež prováděla stavbu vodovodu a která nezajistila zakrytí šachet v době výstavby a po jejím skončení neprovedla jejich pročištění. I v případě, že by tyto šachty nebyly zaneseny, by však dle názoru znalce k zatopení areálu stěžovatelky přesto došlo, neboť svodný drén by nahromaděnou vodu nemohl z důvodu překročení jeho kapacity najednou odvést a voda by se na pozemek stěžovatelky dostala i po povrchu. V závěru odůvodnění soud prvního stupně uzavřel, že bez ohledu na to, která ze tří příčin měla způsobit škodu na pozemcích stěžovatelky, neporušili vedlejší účastníci žádnou ze svých právních povinností a žaloba proto není důvodná. 5. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č.j. 21 Co 89/2013-374. Podle názoru odvolacího soudu bylo v řízení před soudem prvního stupně zcela jednoznačně zjištěno, že k zatopení areálu stěžovatelky došlo v důsledku přerušení drenážního systému v době stavby vodovodu. Městský soud potvrdil i názor soudu prvního stupně, dle něhož vedlejší účastníci neporušili žádnou ze svých právních povinností (odvolací soud neshledal porušení povinností vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí stavby k vodohospodářským melioracím, ve smyslu § 56 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, ani porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění). Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud uzavřel, že to nebyli vedlejší účastníci, kdo by porušením své právní povinnosti zapříčinil vznik škody v areálu stěžovatelky. III. 6. Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností. V ní namítala, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci na základě skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, věc nesprávně právně hodnotily a při svém rozhodování nerespektovaly závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3695/10. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky dále porušil její ústavně zaručená práva tím, že posoudil věc po právní stránce zcela odlišně, než jak tuto posoudil soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí, a to aniž by splnil svou poučovací povinnost a poučil stěžovatelku o svém odlišném právním názoru, v důsledku čehož jí znemožnil uplatnit v řízení její argumenty. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky porušily její ústavně garantovaná práva i tím, že jí uložily povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by se důsledně vypořádaly s jejím návrhem stran aplikace § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a aniž by se zabývaly otázkou, zda náklady vynaložené vedlejšími účastníky řízení lze považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. S ohledem na skutečnost, že obecné soudy přiznaly vedlejším účastníkům zvýšenou odměnu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve slovech "při zastupování nebo" a "zastupovanou nebo". IV. 7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. 8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občansk