I.ÚS 2002/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2002/16 ze dne 27. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Aldis, a. s., se sídlem Eliščino nábř. 375, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, č. j. 22 Cdo 624/2016-785, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2015, č. j. 21 Co 378/2011-725, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2011, č. j. 9 C 184/2006-526, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "rozsudek okresního soudu"), byl zamítnut návrh stěžovatele (žalovaný), jímž se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných (dále jen "předmětné pozemky"). Okresní soud vyšel z toho, že se žalobci České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník") podařilo prokázat nesprávnost zápisu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele, který naopak neprokázal a ani netvrdil jiný způsob nabytí vlastnictví předmětných pozemků, než za použití ustanovení § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, které předpokládá, že k nabytí vlastnického práva dochází na základě (změnou) předchozího práva trvalého užívání, které podle závěrů okresního soudu stěžovateli nesvědčilo. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, č. j. 21 Co 378/2011-619 (dále jen "původní rozsudek krajského soudu"), výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu v části, ve které byl zamítnut vzájemný návrh na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v obci a k. ú. Hradec Králové, zatímco II. výrokem ve zbývající části změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že stěžovatel je vlastníkem zbývajících, ve výroku specifikovaných předmětných pozemků (dále také jen "sporné pozemky"). K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 2460/2012-702 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu"), zrušil II. výrok původního rozsudku krajského soudu a věc v tomto rozsahu krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v pořadí druhým a v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen "napadený rozsudek krajského soudu") rozsudek okresního soudu potvrdil i v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem sporných pozemků. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "napadené usnesení Nejvyššího soudu") odmítnuto jako nepřípustné, jelikož dovolací soud neshledal důvody pro to, aby se odchýlil od právních závěrů v dané věci vyslovených předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že Ústavní soud se problematikou řešenou v dané právní věci dosud nezabýval a že tato má dle stěžovatele ústavně právní rozměr. Zejména jde o právní otázku, zda ochrana dobré víry stěžovatele - že je nositelem práva trvalého užívání sporných pozemků, opřená o zápis v katastru nemovitostí - a jeho legitimní očekávání - že právo trvalého užívání bude transformováno v souladu s § 879c odst. 1 občanského zákoníku na právo vlastnické - mají ustoupit ochraně vlastnického práva vedlejšího účastníka. V této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že svoji dobrou víru, že mu právo trvalého užívání předmětných pozemků náleží, odvozoval především ze zápisu v katastru nemovitostí, navíc za situace, kdy po dobu osmi let nebylo dané právo nikým zpochybňováno, ačkoliv vedlejšímu účastníkovi jako jednomu ze zakladatelů společnosti stěžovatele byl dobře známý tento stav. Navíc pokud byl vedlejší účastník jedním ze signatářů zakladatelské smlouvy stěžovatele, pak podle stěžovatele souhlasil i s nepeněžitým vkladem podniku, a měl tedy v době, kdy bylo právo trvalého užívání stěžovatele vkládáno do katastru nemovitostí, bezpochyby stejnou vůli jako stěžovatel, tj. aby předmětné pozemky byly v trvalém užívání stěžovatele. Souhlas vedlejšího účastníka se zakladatelskou smlouvou a jejím obsahem je proto podle stěžovatele jednou z rozhodných okolností, která nebyla náležitě zohledněna. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho dobrou víru bylo namístě posuzovat podle právních názorů a judikatury, které zde byly v době, kdy se dobrá víra stěžovatele ve správnost zápisu v katastru nemovitostí formovala. Nadto se dobrá víra stěžovatele podle jeho názoru opírá rovněž o důvěru ve správnost dalších aktů státu, a to usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 12. 1992 (blíže jej stěžovatel neidentifikuje), které bylo podkladem pro zápis vkladu práva trvalého užívání ve prospěch stěžovatele v katastru nemovitostí; dále stavební povolení na stavbu budovy kulturního domu na předmětných pozemcích, které vydal příslušný stavební úřad. Soudy v napadených rozhodnutích dále podle stěžovatele nerespektovaly princip materiální publicity katastru nemovitostí, chránící dobrou víru stěžovatele ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, resp. že stav katastru odpovídá skutečnému stavu, přičemž má stěžovatel za to, že jeho dobrá víra nebyla vyvrácena doložením žádné skutečnosti, která by zapsanému stavu neodpovídala. Stěžovatel shrnuje, že ze strany vedlejšího účastníka jde o "nečisté" jednání, pokud téměř po dobu osmi let od založení společnosti stěžovatele a od vykazování jeho práva trvalého užívání v katastru nemovitostí nevznesl žádnou pochybnost a námitku, že uvedený stav zápisu práva trvalého užívání předmětných pozemků v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a ponechal stěžovatele v jeho dobré víře, že mu právo trvalého užívání právem náleží. Pokud by tak vedlejší účastník jako vlastník pozemků učinil při konstituování obchodní společnosti stěžovatele, mohl stěžovatel situaci řešit odkupem předmětných pozemků v cenách obvyklých začátkem devadesátých let, které byly zlomkovými ve srovnání se současnými tržními cenami (vedlejší účastník nyní požaduje kupní cenu cca 80 milionů Kč) nebo by se byl stěžovatel konstituoval jednoduše jako občanské sdružení a nikoliv obchodní společnost, přičemž v její prospěch by právo trvalého užívání bylo ve smyslu § 879d občanského zákoníku zřízeno. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že v dané věci nebylo přihlédnuto k tomu, že činností stěžovatele je uspokojování kulturní, osvětové, vzdělávací a společenské potřeby nejen občanů města a napadená rozhodnutí ve svém důsledku povedou k tomu, že stěžovatel podle svých tvrzení "skončí v exekuci nebo v insolvenci". Proto účel, za kterým vedlejší účastník předmětné pozemky v 80. letech minulého století vyvlastnil, bude nakonec zmařen vlastním jednáním vedlejšího účastníka v současnosti. Všechny tyto argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti dále obsáhle rozvádí. II. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně posouzení ochrany dobré víry, že je nositelem práva trvalého užívání předmětných pozemků a s tím spojeného legitimního očekávání, že toto právo bude transformováno na právo vlastnické. Uvedeným se v posuzovaném případě zabýval především Nejvyšší soud ve svém rozsudku a ze závěrů tam obsažených následně vycházejí i napadený rozsudek krajského soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu. Při posouzení otázky možného převodu, resp. přechodu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům, dospěl Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku k závěru, že vzhledem k tomu, že právo trvalého užívání bylo v daném případě spjato se subjektem, jemuž toto právo svědčilo, přičemž tímto oprávněným nebyl stěžovatel, právo trvalého užívání vkladem do společnosti stěžovatel nabýt nemohl. Při uvedeném závěru Nejvyšší soud vycházel ze své předchozí judikatury, kterou již v minulosti Ústavní soud označil za ustálenou a konstatoval, že z ní jednoznačně vyplývá, že právo trvalého užívání nemůže přejít ani na singulárního ani na univerzálního právního nástupce subjektu, jemuž původně svědčilo (usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 3245/15). Ústavní soud se uvedeným právním názorem zabýval již ve své předchozí judikatuře a neshledal jej neústavním (srov. zejména usnesení ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2575/15 a usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 145/10), přičemž v nyní posuzované věci nemá důvod se od své předchozí