Ústavní soud I.ÚS 203/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 26. 9. 2023 č. j. 10 C 129/2023-77 zastavil řízení (výrok I), uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 132 841,60 Kč (výrok II), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 4 000 Kč stěžovatelce (výrok III) a vyzval stěžovatelku ke sdělení čísla účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok IV). Takto rozhodl o žalobě stěžovatelky na vyklizení nemovitosti vedlejšími účastníky. Proti výrokům v odstavcích I, II a III podali odvolání vedlejší účastníci. Namítali, že ve věci bylo soudem zahájeno řízení o vyklizení bytu, avšak došlo ke zcela nepochopitelnému jednání stěžovatelky, která vzala spravedlnost do svých rukou a v době, kdy odjeli na dovolenou, se s dalšími osobami násilně vloupala do jejich pronajatého bytu překonáním překážky, vyměnila zámky a uzamkla nemovitost přesto, že ve věci již podala žalobu. Nesouhlasili se zastavením řízení, navrhovali zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka se odvolala proti výroku II. Dle jejího názoru jí měla být přiznána na náhradě nákladů řízení vyšší částka, a to 161 592,20 Kč (7 úkonů á 17 860 Kč, 7 x režijní paušál á 300 Kč, DPH 21 % a zaplacený soudní poplatek a náklady důkazů ve výši 6 776 Kč).

Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. je změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání vedlejších účastníků proti výroku III odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

Bližší obsah napadeného usnesení není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jeho obsah, stejně jako průběh řízení, je účastníkům znám.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje dostatečně přesvědčivé a logické odůvodnění jeho právních závěrů, které by odráželo skutková zjištění případu. Tímto svévolným přístupem zatížil řízení závažnou vadou, jelikož dovodil, že se stěžovatelka dobrala svých práv svémocně (nikoliv svépomocí) a nesplnila podmínky pro aplikaci § 2292 občanského zákoníku. Na základě těchto skutečností pak dospěl k závěru, že vedlejším účastníkům nelze přičíst k tíži zastavení řízení. Stěžovatelce tímto postupem způsobil značnou škodu, jelikož jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., čímž je podle jejího názoru dán ústavněprávní rozměr.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení tzv. nákladového výroku přistupuje výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů (např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004).

Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (č. 97/2025 Sb.) "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla také zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34. stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu

V nyní posuzované věci napadené rozhodnutí uvedeným postulátům vyhovuje. Spočívá na výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti, natožpak zákonnosti nákladových výroků. Okresní soud na náklady řízení aplikoval § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že žaloba byla vzata zpět pro chování vedlejších účastníků a z tohoto pohledu byl návrh na zastavení řízení podán důvodně. Odvolací soud však tento názor nesdílel. Stěžovatelka byt zpřístupnila svépomocí a dovozovala, že má právo na náhradu nákladů řízení, neboť z jejího pohledu byla žaloba podána oprávněně, když ke zpětvzetí došlo v důsledku jednání vedlejších účastníků, kteří ve smyslu § 2292 občanského zákoníku byt opustili takovým způsobem, že nájem (resp. podnájem) lze bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený a má se za to, že byt je odevzdaný ihned. Odvolací soud byl však názoru, že stěžovatelka použila svépomoc neoprávněně a nemůže se na ni odvolávat v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud své úvahy řádně a logicky vysvětlil a Ústavní soud neshledal důvod pro kasaci takového usnesení.

Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením odvolacího soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatelka nyní požaduje po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, konstatuje, že odvolací soud se danou problematikou zabýval dostatečně podrobně a svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce řádně odůvodnil.

Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.