I.ÚS 2033/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2033/23 ze dne 14. 5. 2025 Proces obsazování exekutorského úřadu a jeho soudní přezkum   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Bohumila Brychty, zastoupeného Mgr. Tomášem Hrstkou, advokátem se sídlem 17. listopadu 238, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 68/2018-94 ze dne 19. 5. 2023, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 123/2021-41 ze dne 10. 3. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 68/2018-64 ze dne 15. 4. 2021 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 48/2016-24 ze dne 19. 5. 2016 za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 68/2018-94 ze dne 19. 5. 2023 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 123/2021-41 ze dne 10. 3. 2023 zamítá. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Podstata ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se jako neúspěšný účastník výběrového řízení na obsazení exekutorského úřadu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého práva na rovný přístup k veřejným funkcím a práva na soudní ochranu. Uvádí, že byl postupem správních soudů uvrhnut do "bludného kruhu" a že mu byl v důsledku odepřen přístup k soudnímu přezkumu zákonnosti výběrového řízení podle § 10 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. II. Předcházející řízení II.1 Výběrové řízení na místo soudního exekutora 2. Stěžovatel se v roce 2016 zúčastnil výběrového řízení na uvolněné místo soudního exekutora v Exekutorském úřadu Hradec Králové. Po jeho skončení obdržel usnesení prezidia Exekutorské komory, kterým bylo rozhodnuto, že ve výběrovém řízení se na prvním místě umístil jiný účastník (dále též "rozhodnutí prezidia Komory"). Výběrová komise mu udělila bod více než stěžovateli. Stěžovatel se od té doby pokouší výsledek zpochybnit. 3. Stěžovatelovy námitky a tvrzení lze shrnout následovně: 1) Rozhodnutí prezidia Komory není nijak odůvodněno a neobsahuje ani žádné jiné informace, které by umožnily přezkum výběrového řízení; stěžovateli nebylo umožněno nahlédnout do podkladů a hodnocení výběrové komise. 2) Stěžovatel se navzdory tomu z několika zdrojů dozvěděl, že jeden z členů šestičlenné výběrové komise se v hodnocení dopustil excesu, když bez odůvodnění stěžovatele hodnotil bodově výrazně hůře než ostatní členové, zatímco vítězného účastníka hodnotil výrazně lépe než ostatní; jeho statisticky extrémní bodové hodnoty měly být vyloučeny. 3) Člen výběrové komise je podjatý; mají tomu nasvědčovat jeho společenské vazby na bývalou zaměstnavatelku vítězného účastníka, jakož i skutečnost, že vítězný účastník se měl dle navržené svědecké výpovědi ještě před slyšením u výběrové komise prezentovat jako jistý vítěz výběrového řízení. II.2 Přezkum rozhodnutí prezidia Komory 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí prezidia Komory správní žalobu k Městskému soudu v Praze (s neúspěšnou žádostí o přiznání odkladného účinku), v níž uplatnil výše řečené výtky. Soud však žalobu usnesením č. j. 5 A 48/2016-24 ze dne 19. 5. 2016 odmítl (dále též "první rozhodnutí městského soudu"), a to podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 5. Přiklonil se k argumentaci Komory a uvedl, že její prezidium se nepodílí na hodnocení a výběru uchazečů a tento proces nemůže ovlivňovat. Prezidium "rozhodnutím" podle § 10 odst. 1 exekučního řádu pouze sděluje výsledek, k němuž dospěla výběrová komise a který prezidiu předává předseda komise v zalepené obálce. Nejde přitom o akt, kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala práva a povinnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel proti usnesení nepodal kasační stížnost. II.3 Rozhodnutí ministra o jmenování a jeho přezkum 6. Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 8. 3. 2016 jmenoval vítězného uchazeče do Exekutorského úřadu Hradec Králové (dále též "rozhodnutí ministra o jmenování"), a to na návrh Exekutorské komory podle § 10 odst. 1 exekučního řádu. 7. Stěžovatel proti rozhodnutí ministra o jmenování podal rozklad k ministru spravedlnosti a správní žalobu k Městskému soudu v Praze. 8. Rozklad proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr spravedlnosti rozhodnutím č. j. MSP-19/2016-SJL-ROZ/6 (až) ze dne 15. 2. 2018 (dále též "rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu"). Uvedl, že stěžovatel měl brojit žalobou proti rozhodnutí prezidia Komory, které je ve formálním i materiálním smyslu rozhodnutím podle § 65 s. ř. s., a vymezit se tak proti prvnímu rozhodnutí městského soudu. Ve správním řízení o jmenování navrženého uchazeče do exekutorského úřadu ministr posuzuje pouze to, zda dotyčný splňuje zákonné předpoklady pro výkon exekutorské činnosti. Stěžovatel ke jmenování navržen nebyl, a proto nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Stěžovatel tedy není účastníkem řízení o jmenování do exekutorského úřadu, a nemůže proti rozhodnutí podat odvolání, resp. rozklad. Ministr proto rozhodl o zamítnutí rozkladu pro nepřípustnost podle § 152 odst. 5 ve spojení s § 92 odst. 1 správního řádu, neboť stěžovatel nebyl oprávněn k jeho podání. 9. Žalobu proti rozhodnutí ministra o jmenování exekutorem Městský soud v Praze odmítl usnesením č. j. 5 A 80/2016-26 ze dne 15. 8. 2018 (dále též "druhé rozhodnutí městského soudu"), tedy krátce po rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu. Uvedl, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem: žalobu proti rozhodnutí podal před vyčkáním na rozhodnutí o zamítnutí rozkladu. Žaloba je proto nepřípustná podle § 68 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel proti usnesení nepodal kasační stížnost. II.4 Přezkum rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu 10. Stěžovatel mezitím podal správní žalobu proti rozhodnutí ministra o zamítnutí rozkladu. Městský soud v Praze ji však rozsudkem č. j. 6 A 68/2018-64 ze dne 15. 4. 2021 zamítl (déle též "třetí rozhodnutí městského soudu"). Uvedl, že při obsazování exekutorského úřadu lze rozlišit dvě samostatná řízení. Zaprvé výběrové řízení, které podle exekučního řádu a předpisu Komory č. 4/2013 vede výlučně Komora a na které je třeba nahlížet jako na řízení o výběru žádosti (§ 146 správního řádu). Zadruhé řízení o návrhu na jmenování, které vede Ministerstvo spravedlnosti a které je řízením o žádosti (§ 44 správního řádu). Zahájeno je podáním návrhu Komory na jmenování exekutora, který uspěl ve výběrovém řízení, a ukončeno rozhodnutím ministra o jmenování exekutora. 11. Městský soud uvedl, že předmětem soudního přezkumu je toliko výsledek druhého řízení, tedy řízení o návrhu na jmenování do exekutorského úřadu. Pouze tím se může zabývat, a nevyjádřil se proto k námitkám, že rozhodnutí prezidia Komory není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., ani k tomu, jakým úkonem bylo zasaženo do práv žalobce. Podstatou sporu je, zda neúspěšný účastník výběrového řízení je, či není účastníkem řízení o návrhu Komory na jmenování exekutora, a zda mu tedy náleží právo podat rozklad. 12. Podle městského soudu stěžovateli v řízení o návrhu na jmenování do exekutorského úřadu postavení účastníka řízení nenáleží. Stěžovatel se sice podáním přihlášky stal účastníkem výběrového řízení (prvního řízení), ale jako neúspěšnému účastníkovi mu nevznikl nárok být jmenován na uvolněný exekutorský úřad. Tento nárok je přitom rozhodný pro účastenství: náleží však výlučně vítěznému účastníkovi. Soud stěžovateli přisvědčil, že úřad exekutora je veřejnou funkcí, ale uvedl, že měl možnost se o ni ucházet, což ostatně učinil, a jeho právo na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod proto nebylo a nemohlo být zasaženo. Ministr je návrhem na jmenování exekutora vázán, a odmítnout jej může pouze v případě, že navržený účastník nesplňuje požadavky § 9 exekutorského řádu nebo že se nejedná o úspěšného účastníka výběrového řízení. 13. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítal, že v téže věci rozhodly dva senáty městského soudu zcela opačně, a v důsledku toho se nedomohl soudní kontroly procesu, který vedl ke jmenování jiného uchazeče do exekutorského úřadu; jeho argumenty nebyly věcně projednány. Je zároveň třeba zohlednit maximální procesní snahu stěžovatele o přezkum postupu předcházejícího jmenování jiného uchazeče; tvrzení, že si měl "pro jistotu" podat proti předchozímu usnesení kasační stížnost a současně podle něj postupovat (podat rozklad) označil za absurdní. Rozhodnutím ministra o jmenování jiného uchazeče do exekutorského úřadu byla přímo dotčena jeho práva, a byl tedy legitimován k podání rozkladu. Ministr má přezkoumávat i zákonnost procesu, který vedl k návrhu na jmenování, a tu stěžovatel zpochybňuje. Práv