I.ÚS 2082/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2082/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 354/2021-1769 ze dne 28. dubna 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 67 Tmo 13/2020 ze dne 1. prosince 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 Tm 11/2019 ze dne 27. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") uznal mladistvého stěžovatele vinným ze spáchání (I) provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaného (ad bod 1. a 2.), dílem ve stádiu pokusu (ad bod 3.) a dílem ve spolupachatelství (ad bod 2.). Dále jej uznal vinným ze spáchání provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 dílem ve spolupachatelství (ad bod 2.), (II) provinění loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství a (III) provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání uložil stěžovateli podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpis (dále jen "zákon č. 218/2003 Sb."), úhrnné ochranné opatření odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložené na zkušební dobu tří let, při současně vysloveném dohledu, dále výchovnou povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu a podrobit se programu sociálního výcviku a programu psychologického poradenství. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit sám na náhradě škody poškozeným zdravotním pojišťovnám 11 503 Kč a 13 546 Kč a společně a nerozdílně s druhým odsouzeným další zdravotní pojišťovně 1 793 Kč a jednomu poškozenému 7 150 Kč. Zbývající poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o vině ad jednání pod body II a III/2, ve výroku o trestním opatření a povinnosti společně a nerozdílně s druhým obžalovaným zaplatit náhradu škody. Při nezměněném výroku o vině ad jednání pod body I/1-3 a III/1 uznal stěžovatele vinným (II) z provinění loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství a (III/2) provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to uložil stěžovateli úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložené na zkušební dobu tří let při současně vysloveném dohledu, výchovnou povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu, povinnost podrobit se programu sociálního výcviku a programu psychologického poradenství a zaplatit společně a nerozdílně s druhým odsouzeným zdravotní pojišťovně 1 793 Kč a poškozenému 7 150 Kč. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání státního zástupce odvolací soud zamítl. 3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. 4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá zásah do práva na zákonného soudce, nesprávný postup odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, posouzení viny, nepřiměřenost trestu a porušení zásad in dubio pro reo a nulla poena sine lege. 5. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že soudci odvolacího soudu ani Nejvyššího soudu nesplňovali podmínku stanovenou v § 3 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb., podle které musí mít soudci působící v trestních věcech mládeže zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání, v němž se domáhal přezkumu skutkových hledisek, protože na skutkových okolnostech je vždy rozhodnutí ve věci založeno. Podle stěžovatele je odkaz na dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] dostačující; přezkoumával-li Nejvyšší soud restriktivně jen předestřené právní otázky, porušil zásady in dubio pro reo a nulla poena sine lege. 6. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že zrušil-li původní rozsudek nalézacího soudu a vydal nový ‚originální' rozsudek, bylo nutné, aby provedl nové dokazování a vyslovil právní závěry - není možné jen odkázat na původní již neexistující rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud nerespektoval § 2 odst. 12 trestního řádu (soud rozhoduje podle důkazů, které provedl) a porušil princip presumpce neviny. Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěry obecných soudů o jeho spolupachatelství; předmětné útoky údajně sám nevyvolal a jeho spoluúčast byla vyvozena jen z jeho přítomnosti, v řízení nebyl prokázán společný úmysl a jednání ve spolupachatelství bylo vyloženo příliš široce. 7. Dále stěžovatel tvrdí, že byl nepřiměřeně přísně potrestán, a to i s ohledem na § 3 zákona č. 218/2003 Sb., neboť obecné soudy nepřihlédly k nízké společenské škodlivosti (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) jeho jednání, projevené lítosti, spolupráci s Probační a mediační službou, strpění všech omezení, omluvě poškozeným, faktu, že šarvátku sám nevyvolal, ani k provedenému znaleckému posudku o jeho duševním stavu a k jeho vývoji a následném náhledu na věc. Stěžovatel je přesvědčen, že u skutku I/2 nebyl jako pachatel ztotožněn zákonným způsobem, použitá agnoskace nemá kvalitu důkazního prostředku rekognice; k tomu odkazuje na rozpornost jednotlivých výpovědí poškozeného i na nálezy sp. zn. III. ÚS 928/20 ze dne 5. ledna 2021 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. října 2014 (N 195/75 SbNU 197), sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. března 2020 a sp. zn. II. ÚS 2016/20 ze dne 8. října 2020. Závěrem stěžovatel, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. května 1998 (N 54/11 SbNU 43) namítá, že nebylo prokázáno, že by věděl, že se dopouští závažného jednání (horšího než například kázeňský prohřešek). 8. S ohledem na uvedené okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. 11. Nejen z dovolání stěžovatele je patrné, že námitky předestřené v ústavní stížnosti předložil stěžovatel i Nejvyššímu soudu, který se jimi důkladně zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Z napadených rozhodnutí i dalších písemností se podává, pro jaká konkrétní jednání byl mladistvý stěžovatel uznán vinným a odsouzen; šlo celkem o šest útoků proti mladším osobám, jimiž naplnil skutkové podstaty několika trestných činů. 12. Právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny poskytuje každému účastníkovi záruku, že soudce v jeho věci bude určen předem na základě objektivně stanoveného kritéria (podle rozvrhu práce) způsobem, který neumožní přidělení soudce ad hoc; je vyloučeno, aby soudce byl ustanoven pro posouzení konkrétní věci nebo vztahující se ke konkrétní osobě. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2020 i 2021 se podává, že senát 8 (Tdo) je určen pro rozhodování ve věcech podle zákona č. 218/2003 Sb.; dovolací řízení ve věci stěžovatele bylo přiděleno senátu k tomu již dříve určenému (specializovanému). Obdobně je z rozvrhu práce odvolacího soudu pro rok 2020 patrné, že k rozhodování ve věcech podle zákona č. 218/2003 Sb. jsou povolány senáty 61 a 67 (Tmo). Podle § 3 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb., soudci "...působící v trestních věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží". Podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení zákona budou soudci "vybíráni z osob, které mají dostatek životních zkušeností, a bude jim poskytnuta speciální průprava v zacházení s mládeží"; speciální vzdělávání zajišťuje Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím Justiční akademie. Zákonodárce tedy odvozuje zvláštní průpravu před