Ústavní soud I.ÚS 2159/25 – Poškození věřitele

Stěžovatelka oznámila podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 254 odst. 1 a 2 trestního zákoníku), kterého se měl dopustit jednatel společnosti V. tím, že při převodu této společnosti na nového jednatele vyvedl ze společnosti neoprávněně finanční prostředky. V důsledku toho se stěžovatelka nemůže v exekučním řízení domoci své pohledávky za společností V. Stěžovatelka takto podala již v pořadí druhé trestní oznámení.

Městské ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, věc odložilo, tak jako již v předchozím případě. Policejní orgán dospěl k závěru, že společnost V. je tzv. malou účetní jednotkou, která neměla povinnost uvádět v příloze účetní závěrky skutečnosti tvrzené stěžovatelkou. Skutková podstata podle § 254 trestního zákoníku tedy nebyla naplněna.

Městské státní zastupitelství (MSZ) následně zamítlo stížnost stěžovatelky proti odložení věci a ztotožnilo se se závěry policejního orgánu. MSZ zdůraznilo, že se v tomto případě zabývá trestním oznámením výhradně z pohledu naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 trestního zákoníku - konkrétně tím, zda jednatel jako statutární orgán společnosti V. uvedl pravdivé skutečnosti v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Tvrzeními ohledně trestného činu poškození věřitele podle § 222 trestního zákoníku se orgány činné v trestním řízení zabývaly již v předchozím řízení. Námitky stěžovatelky, které již byly vypořádány, proto nelze znovu přezkoumávat.

Podnět stěžovatelky k výkonu dohledu byl nakonec odložen jako nedůvodný. Krajské státní zastupitelství v Brně (KSZ) o něm rozhodlo dne 22. 5. 2025. Dozorový státní zástupce se již námitkami stěžovatelky podrobně zabýval v obou řízeních. KSZ shrnulo, že stěžovatelka pouze opakuje shodné námitky, avšak ve věci nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti. Pravomocné rozhodnutí civilního soudu ohledně přiznání nároku stěžovatelky ve sporu mezi ní a společností V. nemá podle KSZ podstatný význam pro rozhodnutí v trestním řízení. KSZ také opakovaně zdůraznilo, že stěžovatelka se fakticky trestními oznámeními domáhá soukromoprávního nároku. Podstata věci však náleží právě do oblasti civilního práva.

V ústavní stížnosti namítá stěžovatelka porušení základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí podle ní fakticky popírají přístup ke spravedlnosti. Orgány činné v trestním řízení selhaly v provedení účinného a komplexního vyšetřování podezření ze spáchání závažných hospodářských trestných činů, které přímo ovlivnily majetková práva stěžovatelky. Toto selhání se projevilo v nedostatečném zajištění klíčových důkazů, ignorování podstatných nových skutečností a nesprávném právním posouzení povahy vztahu mezi civilním a trestním řízením. Argumentace státního zastupitelství o důkazní nouzi a o tom, že trestní řízení nelze zneužívat k civilnímu vymáhání, je v kontextu prokazatelného selhání tohoto civilního vymáhání neudržitelná a vede k faktickému odepření spravedlnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud neidentifikoval žádné náznaky nasvědčující tomu, že by orgány činné v trestním řízení nerespektovaly stěžovatelčino právo na účinné vyšetřování. Stěžovatelka se pouze znovu obsáhle zabývá skutkovými okolnostmi věci a opakuje tvrzení, se kterými se již orgány činné v trestním řízení vypořádaly. Orgány činné v trestním řízení se navíc tvrzeními stěžovatelky správně zabývaly výhradně z pohledu naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 trestního zákoníku, přičemž dospěly k logicky odůvodněnému závěru, že k naplnění skutkové podstaty nedošlo. Stěžovatelka ostatně tento závěr ani výslovně nezpochybňuje.

Podstatou práva na účinné vyšetřování není, aby Ústavní soud znovu přehodnocoval veškeré skutkové okolnosti věci, které vedly orgány činné v trestním řízení k odložení věci. V posuzované věci přitom orgány jasně stěžovatelce vysvětlily, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 trestního zákoníku nemohlo dojít, a že ostatními námitkami, které se týkají trestného činu podle § 222 trestního zákoníku, se již zabývaly v předchozím řízení.

Závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou protiústavní ani z pohledu hodnocení existence nových skutečností ve věci - zejména existence pravomocného civilního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2024. V napadených rozhodnutích je řádně odůvodněno, že přiznání majetkového nároku stěžovatelky v civilním sporu se společností V. nemá podstatný vliv na rozhodnutí v trestním řízení, resp. na odložení věci.

Stěžovatelka tvrdí, že sám Ústavní soud zakazuje nadužívání odkazování poškozených na civilní řízení. Stěžovatelka však obsah těchto nálezů zcela mylně interpretuje - jednalo se o situace přezkumu adhezních výroků trestních soudů, kterými byli poškození v trestním řízení odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Jde tedy o zcela odlišnou problematiku, než tu, která se týká stěžovatelky. Ve zde posuzovaném případě orgány činné v trestním řízení pouze podpůrně a pro ilustraci kontextu uvedly, že stěžovatelka se podanými trestními oznámeními fakticky domáhá něčeho, k čemu slouží řízení občanskoprávní. Nešlo tedy o "odkaz na civilní řízení" ve smyslu adhezního výroku trestního soudu, jak o něm hovoří judikatura Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.