I.ÚS 2171/18

Krajský soud v Brně rozhodl usnesením č. j. KSBR 30 INS 25523/2013-A-100 o insolvenčním návrhu věřitelů mimo jiné tak, že zjistil úpadek stěžovatele jako dlužníka (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku). Dospěl k závěru, že jeden z navrhujících věřitelů má vůči stěžovateli splatnou pohledávku, která není promlčena s ohledem na uznání dluhu ze strany stěžovatele. Dále zjistil, že se přihlásili i další věřitelé s pohledávkami, jejichž splatnost nastala více než před třemi měsíci. Stěžovatel pak ani netvrdil, že je schopen tyto pohledávky bez zbytečného odkladu uhradit; jeho zjištěný majetek k úhradě nepostačoval.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Konstatoval, že v odvolacím řízení již není možné řešit otázku aktivní legitimace navrhovatelů (existenci jejich splatné pohledávky), ale pouze existenci důvodů, pro které nemělo být vydáno rozhodnutí o úpadku. Dále dospěl k závěru, že v řízení byla doložena existence splatných dluhů vůči více věřitelům a byla naplněna i domněnka platební neschopnosti s ohledem na dobu jejich nesplácení. Případná šikanózní povaha návrhu z okolností případu neplyne. Pro vyvrácení domněnky platební neschopnosti je podstatné, zda je stěžovatel bez zbytečného odkladu schopen splatné dluhy uhradit, což s ohledem na jejich výši, na strukturu a (reálnou) hodnotu majetku očekávat nelze.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť jím v části zpochybňoval aktivní legitimaci navrhovatelů, což pro posouzení dovolání nebylo podstatné, jak již bylo v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dříve vyřešeno.

Proti rozhodnutím Nejvyššího, vrchního i krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu vlastnického práva. Porušení spatřoval v tom, že krajský soud nesprávně posoudil existenci splatného dluhu insolvenční navrhovatelky, který v části zanikl splněním, v části byl promlčen. Úvahy o uznání dluhu byly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Jeho obranou proti takto založené aktivní legitimaci navrhovatelky se obecné soudy odmítly zabývat, přestože tím stěžovatele staví do pozice, že nemá v této otázce k dispozici žádný opravný prostředek a nemůže se tedy procesně bránit. Závěr vrchního soudu o absenci šikanózní povahy insolvenčního návrhu nebere v potaz, že pohledávky věřitelů se staly splatnými až v průběhu insolvenčního řízení. Návrh byl tedy založen na pohledávkách dílem sporných, dílem před splatností. Nepoctivý záměr návrhu pak plyne i z toho, že bylo následně prokázáno policejním šetřením, že dluh z jedné ze smluv, o něž se insolvenční návrh opíral, již byl dávno zaplacen. Do úvah o hodnotě majetku vrchní soud zahrnul i náklady, které by zpeněžením nemovitých věcí před rozhodnutím o úpadku nemohly vzniknout. Navíc i částečná úhrada ze stávajícího majetku by způsobila, že by kromě navrhovatelky se spornou pohledávkou zůstal pouze jeden další věřitel, čímž chybí mnohost věřitelů jako předpoklad platební neschopnosti.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Ústavní soud se obdobnou věcí zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 3702/16 ze dne 7. 2. 2017, od jehož závěrů nemá důvod se odchylovat. V něm konstatoval, že insolvenční řízení je specifickým typem soudního procesu, který nese prvky jak řízení sporného, tak i nesporného. Zahajuje se sice na návrh, insolvenční soud je však povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány. K určitému posunu od projednací zásady k zásadě vyšetřovací došlo i v případě úpravy odvolacího řízení např. v § 141 insolvenčního zákona. Skutečnost, že se insolvenční věci projednávají procesním postupem nesoucím i prvky tzv. nesporného řízení, porušení rovnosti jeho účastníků bez dalšího nezakládá. V souzené věci je přitom zřejmé, že daná úprava odráží skutečnost, že v insolvenčním řízení nejde jen o soukromý zájmem insolvenčního navrhovatele, ale (vedle něho) existuje veřejný zájem na tom, aby byla vyřešena (objektivně existující) úpadková situace dlužníka, a to také se zřetelem na oprávněné zájmy dalších přihlášených věřitelů.

Z toho pak plyne, že v rámci odvolacího řízení není nezbytné posuzovat, zda insolvenční navrhovatel doložil splatnou pohledávku, resp. není protiústavní, pokud to procesní předpis (zde § 141 insolvenčního zákona) vylučuje. Stěžovatel se tedy mohl stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat svých práv u soudu, zde konkrétně u soudu odvolacího a dovolacího tím, že by rozporoval existenci úpadku. Tyto soudy pak podání stěžovatele stanoveným postupem projednaly a rozhodly o něm. Z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny jim nelze nic vytknout.

Posouzení obecných soudů, zda byl úpadek stěžovatele osvědčen, pak spočívá na podrobné argumentaci, které z hlediska skutkového a právního taktéž nelze nic vytknout. Stěžovatel zpochybňoval některé pohledávky z hlediska hodnocení důkazů, žádný exces v této souvislosti však Ústavní soud nezjistil. Závěr o tom, že majetek stěžovatele nepostačuje k úhradě dluhů je založen na dostatečném hodnocení důkazů a související právní úvahy, zejména pak ty o bezvýznamnosti majetku, který nelze bez dalšího použít k úhradě, jsou srozumitelné, logické a na věc přiléhavé.

Stěžovatel tedy měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.