I.ÚS 2175/19

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví specifikovanými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení a nedostatečného zdůvodnění otázky, zda schválením záměru obce privatizovat obecní byt vznikla obci povinnost učinit stěžovateli závaznou nabídku k jeho prodeji, resp. přijmout takovou nabídku stěžovatele (smluvní přímus). Podle stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal se svou judikaturou (zejm. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4065/2007 ze dne 19. 8. 2008), jakož i s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2763/08 ze dne 7. 10. 2010) a na místo toho svůj závěr opírá o judikaturu, jež je na případ stěžovatele nepřiléhavá.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně vyhověl stěžovateli rozsudkem č. j. 27 C 260/2016-83 ze dne 15. 6. 2017 a výrokem I. uložil žalovanému hlavnímu městu Praze povinnost uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu na převod bytové jednotky. Městský soud v Praze však k odvolání žalovaného tento rozsudek změnil tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle zamítá. Názor vyslovený v rozsudku obvodního soudu se podle něj vymykal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Proti usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť neshledal důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Dle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471]. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před civilními soudy, jež se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Odvolací soud na námitky stěžovatele náležitě reagoval a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Jeho závěry pokládá Ústavní soud za racionální a odpovídající ustálené judikatuře.

Ústavní soud ověřil, že také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud přitom vycházel ze své ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1250/2009 ze dne 27. 9. 2010, č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1383/2010 ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5962/2016 ze dne 19. 6. 2017, nebo sp. zn. 26 Cdo 1011/2018 ze dne 1. 8. 2018), z níž vyplývá, že záměr zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky.

Odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. III. ÚS 2763/08, jímž byla odmítnuta stížnost proti usnesení o odmítnutí dovolání sp. zn. 28 Cdo 4065/2007, není přiléhavý. Ústavní soud musí naopak připomenout vlastní jasnou a konzistentní judikaturu týkající se ochrany majetku obce i tvorby a projevu vůle obce (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 576/2000, III. ÚS 721/2000, II. ÚS 87/04, I. ÚS 2574/14), jakož i převodu vlastnictví obecního majetku v rámci privatizace (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2217/10 nebo I. ÚS 1077/10). Ústavní soud konečně dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).

Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a městského soudu nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.