I.ÚS 2203/16

Stěžovatelka se v průběhu ústního jednání před městským soudem domáhala určení, že dílčí pohledávky vedlejší účastnice nebyly v rámci insolvenčního řízení přihlášeny po právu. Městský soud návrh stěžovatelky posoudil jako rozšíření návrhu, nikoliv jeho upřesnění. Návrh na změnu žaloby pak zamítl a stěžovatelku poučil o tom, že odvolání není přípustné. Následné odvolání stěžovatelky vrchní soud odmítl jako nepřípustné.

Proti rozhodnutím městského a vrchního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. V převážné části ústavní stížnosti se vymezila vůči pravosti a výši přihlášených pohledávek. Neústavnost napadených rozhodnutí spatřovala v tom, že soudy vedlejší účastnici přiznaly pohledávku, která jí byla již dříve přiznána (v nižší výši), rozhodly tudíž dvakrát v téže věci.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím procesním rozhodnutím.

V případě nemeritorních rozhodnutí lze ústavní stížnost připustit, pokud jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a pokud tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), odst. 2]. Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby dle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu takovým rozhodnutím zásadně není. Případy, kdy je takové rozhodnutí možné napadnout ústavní stížností, se nicméně vyskytnout mohou [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (394/2016 Sb.)].

V projednávané věci nebyla ovšem vůči usnesení městského soudu zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti. Opravné prostředky proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nejsou přípustné [§ 202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu], lhůtu k jeho napadení je v projednávané věci třeba počítat od 4. 2. 2016, kdy bylo toto usnesení vyhlášeno při jednání. Ústavní stížnosti byla podána 4. 7.2016, tedy zjevně po uplynutí lhůty dvou měsíců.

Ve vztahu k usnesení vrchního soudu je potom ústavní stížnost nepřípustná. Procesním prostředkem, jehož je třeba využít před podáním ústavní stížnosti, je i žaloba pro zmatečnost [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. Podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.

Napadené rozhodnutí vrchního soudu je právě takovým usnesením, přičemž ze spisu a ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala (podle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má ústavní stížnost obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností). Ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl soudcem zpravodajem jako návrh v části opožděný a v části nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. písm. b) a e) ve spoj. s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.