I.ÚS 2206/25 – Ústavní soud

I.ÚS 2206/25 ze dne 26. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. F. a T. F., zastoupených advokátem Mgr. Petrem Lukáčem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření trestního oznámení prvního stěžovatele vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. GI-4323-4/ČJ-2024-840502-P, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají vyslovení, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření trestního oznámení prvního stěžovatele vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. GI-4323-4/ČJ-2024-840502-P bylo ve vztahu k prvnímu stěžovateli porušeno právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a ve vztahu k druhému stěžovateli právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a právo na soudní a jinou ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud Generální inspekci bezpečnostních sborů zakázal pokračovat v porušování uvedených práv spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. GI-4323-4/ČJ-2024-840502-P. Současně stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by Generální inspekci bezpečnostních sborů zakázal pokračovat v porušování uvedených práv spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. GI-4323-4/ČJ-2024-840502-P. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, druhý stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích sp. zn. 63 T 6/2021 ze dne 18. 3. 2022 uznán vinným zločinem vraždy a pokusem zločinu podvodu, za což byl odsouzen mimo jiné k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem sp. zn. 8 To 42/2022 ze dne 29. 6. 2022 pouze korigoval výše náhrady majetkové škody a nemajetkové újmy, Nejvyšší soud dovolání druhého stěžovatele usnesením č. j. 8 Tdo 150/2023-5871 ze dne 12. 7. 2023 odmítl. Odmítnuta (jako zjevně neopodstatněná) konečně byla i ústavní stížnost druhého stěžovatele, a to usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/23 ze dne 7. 2. 2024. 3. Dne 18. 11. 2024 bylo Generální inspekci bezpečnostních sborů doručeno podání prvního stěžovatele (otec druhého stěžovatele) nadepsané jako podnět k zahájení úkonů v trestním řízení proti neznámému pachateli. V něm první stěžovatel uvedl, že se policisté v rámci vyšetřování ve věci, která vyústila ve výše popsané odsouzení druhého stěžovatele, dopustili pokračujícího trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve vícečinném souběhu s pokračujícím trestným činem maření spravedlnosti v jednočinném souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby. Vyšetřující policisté totiž údajně mimo jiné neobjasnili způsobem uvedeným v zákoně stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch druhého stěžovatele, jako objasňovali ostatní okolnosti, navíc zneužili nezkušenosti a tísně druhého stěžovatele, který byl v té době omezen na svobodě, a dále předložili do trestního spisu v přípravném řízení listinný důkaz, který měl podstatný význam pro rozhodnutí a o kterém věděli, že je pozměněný. 4. Generální inspekce bezpečnostních sborů přípisem ze dne 3. 12. 2024 prvnímu stěžovateli sdělila, že jí není svěřena pravomoc hodnotit a revidovat postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení ani osob v něm služebně činných. Takovou pravomoc zákon svěřuje příslušnému státnímu zástupci. Podání stěžovatele tak Generální inspekce bezpečnostních sborů postoupila Městskému státnímu zastupitelství v Praze, které je dne 17. 12. 2024 vrátilo Generální inspekci bezpečnostních sborů s tím, že k jeho vyřízení není příslušné. Postup Generální inspekce bezpečnostních sborů byl poté k návrhu prvního stěžovatele přezkoumán Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, které neshledalo důvody pro postup podle § 157 odst. 2 trestního řádu, jelikož stěžovatelem popsané skutečnosti týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení nejsou takového charakteru, že by svědčily o podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu. V postupu Generální inspekce bezpečnostních sborů bylo shledáno jen formální pochybení v podobě nepostoupení podání prvního stěžovatele příslušnému orgánu k posouzení, zda nejde o podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Toto pochybení Vrchní státní zastupitelství v Praze samo napravilo. 5. Postup Vrchního státního zastupitelství v Praze následně přezkoumalo Nejvyšší státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu a neshledalo jej chybným. Jak Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, zahájení úkonů trestního řízení je podmíněno existencí poznatků a skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Tvrzení obsažená v podáních stěžovatele byla přitom předmětem důkazního vyhodnocení v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako soudem prvního stupně, následně Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím a nakonec i Nejvyšším soudem, přičemž žádný z nich nezpochybnil zákonnost dokazování policejního orgánu činného v přípravném řízení, ačkoliv se jí soudy i k námitkám obhajoby zabývaly. Z rozhodnutí soudů plyne, že prvním stěžovatelem vytýkané postupy policejního orgánu byly zákonné. Dokazování a procesní úkony policejního orgánu v trestní věci druhého stěžovatele - ve třístupňové soustavě obecných soudů z hlediska jejich zákonnosti nezpochybněné - logicky nemohou důvodně nasvědčovat tomu, že byl spáchán trestný čin. 6. Dne 26. 6. 2025 Nejvyšší státní zastupitelství prvnímu stěžovateli sdělilo, že jeho podání ze dne 15. 12. 2024 a 10. 1. 2025 byla vyhodnocena jako opakované podněty ke stížnosti pro porušení zákona, které byly bez prošetření postoupeny Ministerstvu spravedlnosti. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že trestní oznámení prvního stěžovatele nebylo řádně prověřeno, orgány veřejné moci se jím nezabývaly, jen je neustále posouvaly na další orgány, což vyústilo v podání Nejvyššího státního zastupitelství, které sdělilo, že odmítá prošetřovat trestnou činnost policistů jen proto, že druhý stěžovatel byl odsouzen za vraždu. Z dalšího přípisu Nejvyššího státního zastupitelství navíc vyplynulo, že trestní oznámení ani nemělo k dispozici. Nebyly tudíž splněny požadavky na účinné vyšetřování, které má být vhodné, důkladné, nestranné, nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou. Pokud by byla právu stěžovatelů na účinné vyšetřování poskytnuta ochrana, nemusel by první stěžovatel mít nekompletní rodinu a druhý stěžovatel by možná nemusel vykonávat dlouholetý trest odnětí svobody. Došlo tak k porušení práv obou stěžovatelů na soukromý a rodinný život. 8. Stěžovatelé odmítají, že by obsah námitek obhajoby byl shodný s obsahem trestního oznámení, v rámci obhajoby byla namítána procesní nepoužitelnost některých důkazů, nebyla však namítána konkrétní trestná činnost policisty. Trestní soudy neprověřovaly trestnou činnost policistů, to jim ani nepřísluší, nýbrž projednávaly obžalobu sepsanou Městským státním zastupitelstvím v Praze. 9. Návrh na vydání předběžného opatření stěžovatelé odůvodnili zjevností a závažností tvrzeného zásahu a možným promlčením trestnosti namítaného jednání policistů. 10. Prvního stěžovatele Ústavní soud shledává zjevně neoprávněným k podání ústavní stížnosti, neboť sice byl oznamovatelem tvrzených trestných činů, nebyl však v postavení poškozeného, a právo na účinné vyšetřování mu tak nesvědčí (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 895/25 ze dne 31. 3. 2025). Uvedené trestné činy, i kdyby k nim došlo, nemířily proti prvnímu stěžovateli, tvrzené jednání policistů se stěžovatele vůbec netýkalo. To, že následně došlo k odsouzení druhého stěžovatele (jakožto syna prvního stěžovatele) k trestu odnětí svobody, také nelze vnímat jako přímý zásah do ústavně zaručených práv prvního stěžovatele, nehledě na to, že k tomuto případnému zásahu by došlo až rozsudky trestních soudů, přičemž stěžovatelé (obecně) nemohou ústavní stížností brojit proti rozsudkům vydaným v trestní věci jejich příbuzného (