I.ÚS 2221/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2221/12 ze dne 30. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Vladimíra Erlebacha, zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2012, č.j. 22 Cdo 5071/2009-465, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.6.2009, č.j. 25 Co 179/2009-431, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Barbary Falgeové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a domáhal se jejich zrušení pro tvrzené porušení jeho práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Protokol"). K věci uvedl, že si v roce 2002 postavil rodinný dům na adrese jeho trvalého pobytu, stavbu plánoval již od roku 1998 s bývalou ženou, v současnosti v něm žije s manželkou a s dětmi, pozemek na stavbu zakoupil v roce 2000 od města. V letech 2000-2002 žil ve společné domácnosti s vedlejší účastnicí a v této době stavba vznikla jako věc v právním smyslu. Stěžovatel však neměl v úmyslu nabýt stavbu společně s vedlejší účastnicí do spoluvlastnictví, stavbu sám financoval, pracoval na ní se svým otcem a jako jediný stavebník ve správním řízení a v souladu s občanským právem se i choval a úmysl postavit dům pojal již předtím, než se s vedlejší účastnicí seznámil. Po rozchodu se stěžovatelem začala vedlejší účastnice tvrdit, že je podílovým spoluvlastníkem domu a u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") podala žalobu na určení, že je vlastnicí jeho ideální poloviny. Okresní soud její žalobě vyhověl, krajský soud na základě stěžovatelova odvolání prvostupňový rozsudek zrušil, po doplnění dokazování okresní soud žalobu zamítl, krajský soud vyhověl jejímu odvolání a rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, následné stěžovatelovo dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Svoje tvrzení o porušení základních práv stěžovatel podrobně konkretizuje do stížnostních důvodů, které rozčlenil do definice sporné právní otázky, do výkladu práva a jeho aplikace na účastníky sporu, do obecné nezákonnosti výkladu práva, s akcentem jeho ústavněprávního rozměru. Za jádro sporu považuje otázku, zda na základě skutkového stavu správně zjištěného soudem I. stupně, je vedlejší účastnice stavebníkem ve smyslu občanskoprávním a tedy spoluvlastnicí stavby. Stěžovatel považuje pozitivní závěr krajského soudu za právně vadný a v rozporu s hmotněprávní úpravou i judikaturou, resp. výkladovými směrnicemi, které na základě hmotněprávní úpravy vymezila judikatura, a připomenul, že dovolací soud uzavřel, že právní úprava je nedostatečně určitá, a že záleží na soudu, jaké konkrétní předpoklady, pravidla a hlediska vymezí v souladu s ustálenou judikaturou pro to, kdo a za jakých podmínek může být považován za stavebníka participujícího na vlastnictví k vystavěné nemovitosti. V této interpretaci, byť respektuje její významnou roli při výkladu zákonné normy, spatřuje stěžovatel zásah do svého práva na spravedlivý proces a do práva na ochranu vlastnického práva. Ústavní stížností především brojí proti extrémní interpretaci, kdy uvádí, že jde mimo meze ústavnosti potvrzení závěru o existenci spoluvlastnického práva s tím, že právní úprava je nedostatečně určitá a záleží na soudu, jak si vymezí rozhodnou hypotézu, a přitom bez reakce ponechá námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu ani s hmotněprávní úpravou, ani s konstantní judikaturou vyšších soudů. Brojí též proti libovůli obecných soudů, které nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, a proti zásahu do vlastnického práva stěžovatele, k němuž došlo, podle jeho názoru protiústavním způsobem. V rámci konkretizace připomíná závěry Nejvyššího soudu odlišující stavbu uskutečňovanou více stavebníky s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe od případů pouhé výpomoci, podle nichž nelze vedlejší účastnici považovat za spoluvlastníka, neboť se podle zjištění krajského soudu na výstavbě domu finančně ani vlastní prací nepodílela, že však se stěžovatelem žila ve společné domácnosti, společně uhrazovali náklady na své potřeby, plánovali společnou budoucnost, podílela se na podnikání stěžovatele, vyjadřovala se k projektu rodinného domu a měla přístup k jeho financím. Stěžovatel využívá odkazů na relevantní judikaturu týkající se originárního nabytí vlastnického práva vytvořením nové věci a odmítá názor, že se spoluvlastníky budovy mohou stát jiné osoby pouze na základě skutečnosti, že s nimi stavebník vede společnou domácnost. Připomíná, že ani manželé nenabývají do společného jmění nemovitost, kterou vytvořil jeden z nich sám a za použití výlučně vlastních prostředků, bez ohledu na to, že vedou společnou domácnost. Z této premisy pak dovozuje, že pokud společné soužití nemá důsledky vzniku stavby ve společném jmění mezi manžely, tím méně může společné hospodaření samo o sobě představovat jedinou a postačující podmínku nabytí vytvořené věci do podílového spoluvlastnictví mezi osobami v družském poměru. V další části opakovaně akcentuje podmínku faktického podílu na zřízení stavby, kterou vedlejší účastnice nenaplnila, přičemž dovolací soud na jeho argumentaci nijak nereagoval. V části věnované ústavně právnímu rozměru nezákonného výkladu a jeho aplikace obecnými soudy stěžovatel uvádí, že tyto soudy nedostály povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces (především zdůrazňuje tvrzení, že Nejvyšší soud nereagoval na jeho námitku o rozporu rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem a konstantní judikaturou, že měl námitce věnovat maximální pozornost, pokud považoval rozhodnou právní úpravu za nedostatečně určitou). Extenzivním výkladem ustanovení § 136 obč. zákoníku založily obecné soudy zásah do stěžovatelova vlastnického práva, jejich rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, k čemuž dodává, že průměrně racionálně uvažující člověk by odmítl jako nesmyslný předpoklad, že bude-li žít s nějakou osobou jako se svou partnerkou ve společné domácnosti, bude jí umožňovat, aby nakládala s penězi na jeho účtu, a bude-li se ptát na její mínění o projektu domu, který on svým nákladem právě staví, stane se taková osoba na základě těchto okolností spoluvlastnicí ideální poloviny takového domu. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu považuje za nepředvídatelný, protože není v souladu s dostatečně sjednocenou judikaturou. V závěru ještě stěžovatel dodává, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na pokojné užívání majetku, že je povinen podrobit se diskriminačnímu výkladu vedoucímu k nepřiměřenému zvýhodnění toho, kdo výlučně investováním vlastní práce a vlastních prostředků věc vytvořil, což je rozporné s čl. 11 odst. 1 Listiny. Svůj návrh na zrušení napadených rozsudků odůvodňuje přesvědčením, že Ústavní soud by měl dojít k závěru, že postup obecných soudů šel za hranice ústavnosti a v jeho důsledku byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku. Stěžovatel má za to, že soudy v situaci, kdy existuje dostatečně konstantní judikatura, i pokud mají za to, že právní úprava není dostatečně určitá, nemohou rozhodovat způsobem, který jde nad rámec povinností uložených stěžovateli zákonem, také proto, že konstantní judikatura obsahuje interpretační směrnice pro jejich rozhodování. Dovolací soud rovněž nemůže, dle jeho názoru, zcela ignorovat argumentaci vlastní judikaturou, s odkazem na to, že právní závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí nejsou zjevně nepatřičné. Zákonný základ pro ústavně konformní postup a rozhodnutí přitom obsahuje hmotněprávní úprava interpretovaná dostatečně ustálenou a podrobnou judikaturou. Podle stěžovatele takový postup vede k porušení jeho práva na pokojné užívání majetku, protože v důsledku rozhodnutí obecných soudů, které je mimo rámec ústavnosti, musí nést zcela nepřiměřené břemeno, které navíc nemohl nijak předvídat. Toto břemeno zakládá rovněž jeho diskriminaci jako vlastníka věci, kterou výlučně z vlastních prostředků a vlastní prací vybudoval, když stejný podíl na společné věci by měl někdo, kdo se na vytvoření věcí nepodílel. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.