I.ÚS 224/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 224/11 ze dne 12. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. K., 2) Ing. D. P. a 3) EKO-HUM, spol. s r. o., se sídlem Opava, Přemyslovců 60, zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Týn 1049/3, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 - 143, a čj. 7 Cmo 325/2010 - 195, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. ledna 2011, stěžovatelé Z. K. a EKO-HUM, spol. s r. o., navrhli zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 - 143, vydaného ve věci žalobce MVDr. J. K. proti žalovaným 1) Ing. D. P., 2) Z. K., 3) BEST, spol. s r. o. a 4) EKO-HUM, spol. s. r. o., o zaplacení 12.791.374,- Kč s postižnými právy ze směnky. Tato ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. I. ÚS 224/11. V další ústavní stížnosti, doručené téhož dne, doplněné podáním ze dne 27. ledna 2011, stěžovatelé Ing. D. P., ke které se připojila stejná společnost s ručením omezením, tj. EKO-HUM, navrhli zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 325/2010 - 195, vydaného ve věci téhož žalobce, proti stejným žalovaným o zaplacení 12.792.238,- Kč, s postižnými právy ze směnky. Této ústavní stížnosti byla přidělená sp. zn. IV. ÚS 233/11. V případě obou ústavních stížností byly naplněny podmínky § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 OSŘ, podle kterých může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Proto byly usnesením ze dne 23. února 2011 obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 224/11. V obou případech se jedná o usnesení vydaná Vrchním soudem v Olomouci (dále též "odvolací soud"), v odvolacím řízení týkajícím se placení soudních poplatků z odvolání. Podle stěžovatelů obecné soudy pochybily, protože jim určily poplatkovou povinnost v rozporu s ustanovením § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudních poplatcích"), neboť povinnost stěžovatelů a společnosti EKO-HUM je třeba považovat za společnou, vztahující se k solidárnímu nároku, jak také vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 Cmo 409/1998, ze dne 27. 7. 1998, a Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10, ze dne 10. 6. 2010. Odvolací soud tak porušil zásadu, podle níž jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby a stěžovatelům zabránil v tom, aby se stanoveným postupem mohli domoci svého práva u soudu a jejich opravný prostředek byl řádně projednán. Uvedenými rozhodnutími tak mělo být zasaženo do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že MVDr. J. K., jako žalobce, navrhl, proti shora uvedeným čtyřem žalovaným, vydání směnečného platebního rozkazu na částku 12.791.374,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě (dále "soud prvního stupně") vydal dne 17. 6. 2008 směnečný platební rozkaz pod čj. 17 Sm 180/2008 - 10, který po následných námitkách žalovaných rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. 17 Cm 104/2008 - 68, ponechal v platnosti. Proti tomuto rozsudku podali všichni žalovaní odvolání a jelikož soudní poplatek z odvolání nezaplatili, byli vyzváni soudem I. stupně k jeho zaplacení do 10 dnů od doručení výzvy, obsažené v usneseních ze dne 31. 3. 2010, čj. 17 Cm 104/2008 - 96, 97, 98 a 99, a to každý ve výši 513.360,- Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 24. 5. 2010, čj. 17 Cm 104/2008 - 105, bylo odvolací řízení vůči žalovaným 1) 2) a 4) (tedy vůči stěžovatelům) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Po odvolání stěžovatelů odvolací soud usnesením ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 - 143, vůči stěžovatelům 2) a 3) usnesení soudu prvního stupně potvrdil, vůči stěžovatelce 1) jej změnil tak, že vůči ní se odvolací řízení nezastavuje. V podstatě stejný proces proběhl mezi stejnými účastníky ve věci sp. zn. 17 Cm 105/2008, vedené u Krajského soudu v Ostravě ohledně částky 12.792.238,- Kč. Ten rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, čj. 17 Cm 105/2008 - 65, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, vydaný týmž soudem dne 17. 6. 2008 pod čj. 17 Sm 181/2008 - 10. Následovala odvolání žalovaných stěžovatelů, výzvy k zaplacení soudních poplatků z odvolání a zastavení odvolacího řízení vůči stěžovatelům, pro nezaplacení soudních poplatků z odvolání, k čemuž došlo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2010, čj. 17 Cm 105/2008 - 106. I toto usnesení bylo podrobeno odvolacímu přezkumu na základě odvolání stěžovatelů, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 325 /2010 - 195, tak, že usnesení soudu prvního stupně vůči žalovanému Z. K. (stěžovateli 2.) změnil tak, že se odvolací řízení nezastavuje. Ve vztahu ke stěžovatelce 1) a stěžovateli 3) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. III. Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou především zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, ze dne 2. 3. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). Stěžovatelé svou ústavní stížností vyjadřují nesouhlas s tím, že jim byla každému jednotlivě uložena poplatková povinnost za podané odvolání. Měla být, podle nich, považována za společnou, vztahující se k solidárnímu nároku (žalované částky s příslušenstvím). Předmětem ústavní stížnosti je tedy jejich polemika s právními závěry odvolacího soudu, která spočívá v opakování argumentace, kterou již vtělili do svého odvolání. Úvodem Ústavní soud konstatuje, že je zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Otázkou podmínek aplikace § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se ve své judikatuře již zabýval. Výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost podle tohoto ustanovení vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 OSŘ, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06). Jak ve věci stěžovatelů obdobně dovodily obecné soudy, je k tomu, aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, nutné, aby byli právě těmito "nerozlučnými" společníky. Podle ustálené judikatury obecných soudů jsou přitom i solidárně zavázaní dlužníci účastníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 OSŘ. Tento právní názor zhodnotil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 20. 6. 2006, jako ústavně konformní. Odvolací soud dovodil, že provádí-li poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými společníky, vzniká jim poplatková povinnost společně, a proto jsou povinni i soudní poplatek platit společně a nerozdílně podle § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Jde-li však o poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jak je tomu i v případě stěžovatelů, jde o samostatné úkony a povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká každému z nich samostatně. Ve věci stěžovatelů se jedná o společenství samostatné, neboť předmětem řízení bylo zaplacení směnečné pohledávky a z čl. I. § 47 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že všichni, kdo směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ni zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Majitel může žádat plnění na každém z nich, na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podání odvolání jedním z nich nemá suspenzivní účinek v rozsahu týkajícím se ostatních a obráceně. Rovněž platí, že každý ze stěžovatelů s ním může zcela samostatně disponovat, aniž by tato dispozice měla vliv na práva a povinnosti ostatních. Stěžovateli tvrzená solidární poplatková povinnost tak nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůč