I.ÚS 2297/22

Ústavní stížností, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod a dále v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a § 241odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by (blíže neurčenému) soudu uložil povinnost "ustanovit stěžovateli nejpozději do tří dnů advokáta k poskytování právní pomoci zdarma na náklady státu pro řízení o žádostech o úplné osvobození od soudních poplatků v tomto řízení".

V alternativním návrhu stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud předběžným opatřením (blíže neurčenému) soudu uložil povinnost "nejpozději do tří dnů vyplatit k rukám žadatele zálohu ve výši 30 000 Kč k zajištění poskytování právní pomoci pro řízení o žádostech o úplné osvobození od soudních poplatků v tomto řízení".

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodl, že náklady právního zastoupení v předmětném řízení zaplatí stát.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.

Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle § 29 a § 30 odst. 1 téhož zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost nesplňuje ani další náležitosti stanovené v § 34 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel podal dosud již značné množství ústavních stížností a v mnoha případech nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V těchto případech pak byl vyzýván k odstranění vad návrhu a poučen o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude jeho ústavní stížnost odmítnuta. Řada jeho ústavních stížností byla odmítnuta pro neodstranění vad z důvodu, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen právním zástupcem z řad advokátů (např. usnesení ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 993/13, ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 1078/13 a ze dne 1. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1887/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Z mnoha řízení vedených před Ústavním soudem vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (např. ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 2292/08, sp. zn. III. ÚS 2326/11, sp. zn. I. ÚS 1058/12, sp. zn. IV. ÚS 1591/12, sp. zn. III. ÚS 4840/12, sp. zn. III. ÚS 4922/12 a mnohé další).

Stěžovatel je tedy již dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto v jeho vlastním zájmu, aby vady odstranil, resp. aby další jeho návrh již tyto vady neobsahoval. Přístup stěžovatele, který naopak řízení prodlužuje tím, že vyčkává, až ho Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jeho pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v obdobných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Navíc o vědomosti stěžovatele o nutnosti zastoupení advokátem svědčí i obsah odůvodnění jeho ústavní stížnosti a s ní spojený návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a § 241 odst. 1 o. s. ř. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (jeho jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Rovněž návrh na vydání předběžného opatření má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud. O návrzích stěžovatele na vydání předběžného opatření (viz sub 3 a 4), Ústavní soud nerozhodoval samostatným rozhodnutím, neboť to vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval za nutné.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ, neboť jak bylo výše uvedeno, ústavní stížnost byla odmítnuta. Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nebylo třeba o tomto návrhu na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem samostatně rozhodovat.