Ústavní soud I.ÚS 2304/24 – Osvobození dlužníka od placení pohledávek

Vedlejší účastník a) se domáhal proti stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi b) [společně jako "žalovaní"] zaplacení směnečné pohledávky. V průběhu řízení vzal vedlejší účastník a) žalobu zpět, neboť byla jeho pohledávka uspokojena. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") proto napadeným usnesením zastavil řízení (výrok I), zrušil směnečný platební rozkaz č. j. 34 Cm 77/2019-13 ze dne 28. 11. 2019 (výrok II) a uložil žalovaným společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníkovi a) náklady řízení ve výši 129 577 Kč (výrok III). K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") napadeným usnesením změnil výrok III usnesení krajského soudu tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníkovi a) náklady řízení ve výši 45 480 Kč (výrok I); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nejprve rekapituluje procesní souvislosti: je proti ní vedeno u krajského soudu insolvenční řízení, které doposud neskončilo. Insolvenční řízení vedlejšího účastníka b) skončilo a současně byl osvobozen od placení pohledávek ve smyslu § 414 insolvenčního zákona. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodly o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu; argumentuje, že dlužníka osvobozeného od placení pohledávek nelze zavázat k hrazení nákladů řízení. Obecné soudy se nevypořádaly s rozdílným postavením stěžovatelky a vedlejšího účastníka b) [neukončené versus ukončené insolvenční řízení]; v případě stěžovatelky nemohla být napadená rozhodnutí vůbec vydána a chybný je rovněž závěr soudů o procesním zavinění žalovaných.

Stěžovatelka navrhuje zrušení napadených usnesení v celém rozsahu, a proto se Ústavní soud zabýval splněním podmínek řízení ve vztahu k jednotlivým výrokům (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou včas. Ve vztahu k výrokům I a II usnesení krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože proti nim nepodala odvolání, a tudíž řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ve vztahu k výroku III usnesení krajského soudu, který byl změněn (nahrazen) výrokem I usnesení odvolacího soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Proti usnesení odvolacího soudu je ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, avšak je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak vyplývá rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Žádné ústavněprávní vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Argumentace stěžovatelky je z podstatné části nepřípadná již proto, že polemizuje s účinky osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona, ačkoli od nich nebyla vzhledem ke stále probíhajícímu insolvenčnímu řízení osvobozena, na rozdíl od vedlejšího účastníka b) - uplatňuje tedy námitky, které jí primárně nepřísluší.

Odvolací soud podle Ústavního soudu přesvědčivě odůvodnil, proč osvobození vedlejšího účastníka b) od placení pohledávek v tomto případě nebrání uložení povinnosti žalovaným nahradit náklady nalézacího řízení, zohlednil i judikaturu, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Není úlohou Ústavního soudu řádně odůvodněné závěry obecných soudů přehodnocovat, tím spíše, jde-li o problematiku nákladů řízení. Ústavní soud nic protiústavního neshledal ani v závěru, že zastavení řízení zavinili žalovaní, jestliže uspokojili pohledávku vedlejšího účastníka a) v insolvenčním řízení.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.