I.ÚS 2332/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2332/18 ze dne 16. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Havelka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Polákovou, advokátkou, sídlem Lubojaty 116, Bílovec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 142/2018-345, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 141/2018-343, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2017 č. j. 11 Co 104/2017-306, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července. 2017 č. j. 11 Co 184/2017-315, rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 17 C 393/2014-267 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. prosince 2016 č. j. 17 C 393/2014-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Římskokatolické farnosti Bílovec, sídlem Slezské náměstí 28/25, Bílovec, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem, sídlem Pivovarská 1504/8, Ostrava a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud"), rozsudku a usnesení krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a dvou usnesení Nejvyššího soudu. 2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 17 C 393/2014 a dalších vyžádaných podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. 3. Pozemkový fond České republiky na základě smlouvy ze dne 3. 12. 2012 prodal stěžovateli pozemek. Vedlejší účastník v této smlouvě prohlásil, že mu není známa žádná skutečnost, která by bránila uzavření kupní smlouvy a také, že prodávané pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle ustanovení § 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (účinný do 1. 1. 2013, dále jen "zákon podmínkách převodu pozemků"). Následně se Římskokatolická farnost Bílovec (dále též "vedlejší účastnice") žalobou o určení vůči Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "vedlejší účastník") a stěžovateli domáhala určení vlastnického práva státu k části pozemku ve vlastnictví stěžovatele. 4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník, je vlastníkem sporného pozemku. V odůvodnění uvedl, že sporný pozemek nabyl právní předchůdce vedlejší účastnice na základě přídělové listiny ze dne 8. 5. 1950. Dále konstatoval, že v řízení nebylo předloženo nic, co by osvědčovalo, že vlastnictví bylo převedeno na stát a ten proto převzal pozemek bez právního důvodu. Následný převod pozemku na stěžovatele pak byl podle názoru okresního soudu v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě"), které zakazovalo (blokovalo) převod majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, tj. do přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"). 5. Okresní soud neshledal právně významnými stěžovatelovy námitky, že pozemek nabyl v dobré víře, a že vycházel z údajů o vlastnictví vedlejšího účastníka v katastru nemovitostí. Vedlejší účastník si podle okresního soudu mohl zjistit, že vlastníkem je vedlejší účastnice, případně její právní předchůdce, a proto nemohl pozemek nabýt, ani jej převést na stěžovatele. 6. Okresní soud dále ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit soudu soudní poplatek za řízení o určení vlastnictví ve výši 5 000 Kč. V odůvodnění okresní soud uvedl, že pokud je navrhovatelka (vedlejší účastnice) od poplatku osvobozena, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, není-li též od poplatku osvobozen. Vedlejší účastnice byla v řízení úspěšná a dopadá na ni ustanovení § 18 odst. 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, které ji osvobozuje od soudních poplatků. Poplatková povinnost proto přešla na žalované. Vedlejší účastník je však také osvobozen od soudních poplatků podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Proto je poplatkovou povinností zatížen pouze stěžovatel, přičemž okresní soud v jeho případě nezjistil žádné důvody pro jeho osvobození od této povinnosti. 7. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o určení vlastnického práva. Dále rozhodl, že vedlejší účastnici se proti stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, vedlejší účastník je povinen České republice zaplatit náhradu nákladů řízení, a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. V odůvodnění krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatele není v převážné části důvodné a ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, i s jeho právním posouzením. Krajský soud uvedl, že nebyl-li prokázán jiný právní důvod nabytí vlastnictví pozemku státem, lze posuzovanou věc podřadit pod ustanovení § 5 písm. k) zákona o majetkovém vypořádání s církvemi. Pokud byl tento pozemek následně převeden na stěžovatele, bylo to v rozporu s ustanovením § 29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě. Takový převod je absolutně neplatný. Krajský soud se také vyjádřil k otázce dobré víry stěžovatele. Podle jeho názoru sice byl v dobré víře, to však nemůže překonat legitimní očekávání církví na vypořádání jejich historického majetku. Podle jeho názoru by aplikace dobré víry zcela popřela smysl restitučního zákonodárství a eliminovala zákonné legitimní očekávání oprávněných osob. 8. Ústavní stížností napadeným usnesením pak krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na soudním poplatku částku 5 000 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné a žádné zákonné ustanovení mu nedovoluje postupovat jinak, i když s ohledem na okolnosti řízení se rozhodnutí jeví vůči stěžovateli nespravedlivé. 9. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 141/2018-343 (dále též "usnesení o poplatcích") dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění konstatoval, že dovolání není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť předmětem napadených rozhodnutí je peněžité plnění ve výši 5 000 Kč, tedy ve výši nepřevyšující 50 000 Kč. 10. Dále Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 142/2018-345 (dále též "usnesení o nároku") dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu nejsou závěry krajského soudu v rozporu s jeho judikaturou. Nejvyšší soud se stejně jako krajský soud domnívá, že došlo k naplnění restitučního důvodu podle ustanovení § 5 písm. k) zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, neboť vedlejší účastnice, farnost, je osobou oprávněnou podle zákona o majetkovém vypořádání s církvemi a byla jí způsobena majetková křivda převzetím jejího majetku státem bez právního důvodu. Stát byl v pozemkovém katastru od roku 1986 zapsán jako vlastník pozemku a prostřednictvím své organizační složky na pozemku hospodařil a nakládal s ním jako s věcí vlastní. Nejvyšší soud se také ztotožnil s tím, že vlastníkem nemovitosti se stal bez právního důvodu stát, a proto je kupní smlouva uzavřená se stěžovatelem v rozporu s ustanovením § 29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a tedy absolutně neplatná. Další stěžovatelem předestřené otázky směřující k tomu, tj. že chyba v údajích katastru, podle které je vlastníkem stát, byť je vlastníkem stále vedlejší účastnice, případně k tomu, zda má být stěžovateli, který je v dobré víře, poskytnuta ochrana, nejsou podle Nejvyššího soudu relevantní. 11. Nejvyšší soud dále uvedl, že pouze ve výjimečných případech, spojených se silnými a přesvědčivými důvody, je přípustné prolomit zákaz daný ustanovením § 29 zákona o úpravě některých